Po dvouleté pauze, kdy jsme si netroufli kvůli neustále se měnícím covidovým omezením vyrazit s lodí do Chorvatska, jsme konečně zase uskutečnili s naším Coasterem krátkou dovolenou na moři. Plán byl smělý. Spustit loď u Biogradu na Moru a během 7 dní udělat okružní plavbu do jižní Dalmácie se spaním v městech Tribunj, Stari Grad, Čakjle, Trogir, Primošten a Kukljica. Naklikáno krátkými úsečkami do mapy Google to dávalo 480km. Bylo mi jasné, že ve skutečnosti to bude více. Už mnoho týdnů předem jsem psychicky připravoval manželku na to, že to může být náročné, pokud nám počasí nebude přát, ale že je to můj velký sen přijet s lodí „z daleka“ do naší oblíbené destinace Čakjle, kam jezdíme už mnoho let a máme tam „své“ domácí, u kterých si každé léto pronajímáme na 14 dní apartmán. Po té dvouleté pauze mne trochu opustila kuráž a při přípravě lodě jsem měl mrazení okolo žaludku. Zase mi to připadalo jako velká drzost a zahrávání si s osudem vyrazit takhle z Prahy na moře. Často tady čtu dotazy, kolik dovolená s lodí v HR stojí. Tak do popisu cesty dám i náklady. Budu to tahat z hlavy, tak to nebude přesně na koruny (kuny). Manželka se tentokrát překonala a z domova jsme odjížděli v půl jedenácté oproti plánované desáté. Tu půlhodinu zpoždění jsem ještě vydýchal, a tak jsme výjimečně odjížděli celkem v souladu a bez obvyklé hádky 😊 V autě jsem měl plnou nádrž s tím, že budu tankovat ve Znojmě. V lodi nějakých 30l na dojetí k první benzínce. Vody jen trochu, abychom se mohli cestou opláchnout, ale nebyli přetížení. Přívěs 1,8t je na Coastera málo, v zimě to budu řešit (přechod na dvounápravu). Ve Znojmě jsme byli asi za 3 hodiny. Spotřeba 11,5l na 100km. Dotankoval jsem a koupil rakouskou dálniční známku na 10 dní (tedy i na cestu zpět) za nějaké necelé 3 stovky. Vždycky si při tom uvědomím, jak budu za pár hodin na slovinských hranicích skřípat zuby, až budu kupovat za 15EUR známku na 35 minut jízdy po dálnici a za 8 dní znovu na cestu zpět. V Rakousku je nová rychlostní silnice skoro od našich hranic. Nestrefili jsme se na ní napoprvé. Jeli jsme postaru, ale pak jsem jí viděl souběžně s námi a v další vesnici se na ní napojil. Do Vídně je to od hranic zase o něco rychlejší. Na Slovinské čáře jsem se skřípěním zubů koupil tu dálniční známku na 7 dní za 15EUR. Pro mne novinka. Je elektronická, takže baba s kamenným obličejem v kukani chtěla malý techničák, zadala nás do systému, nechala nás podepsat nějaký papír a zaplatit. Dálnice ve Slovinsku už od čáry k čáře bez jakéhokoli omezení. Do HR jsme po krátkém zdržení celníkama vjížděli, když slunce bylo ještě nad obzorem. První úsek dálnice do Zagrebu 72 Kun, druhý k odbočce na Biograd na Moru tuším nějakých 256. To jsem ale platili až druhý den. Někdy v půl jedenácté, tedy po 12 hodinách cesty jsme to zapíchli na odmorišti Jasenice, tedy nějakých 50km před sjezdem na Biograd. Dal jsem si 2 Karlovačka na lepší spaní a šli jsme spát do lodi. V 7 ráno jsme vstávali krásně odpočatí, dali si u benzínky kafe a skvělý višňový štrůdl, a za chvíli zas frčeli na ten Biograd. Tam jsme dorazili krátce po osmé. Cestou jsem ještě natankoval do lodě 120l v ceně v přepočtu nějakých 48Kč/l. Před cestou jsem neřešil kuny s tím, že si vyzvednu na místě z bankomatu. Zaparkoval jsem na nábřeží, přiběhl nějaký člověk s ledvikou a vyžádal si 20kun za parkování. To jsem ještě měl z před před loňska. Pak byl poblíž bankomat, tak jsem do něj vsunul kartu a zvolil výběr větší částky, abychom nemuseli strádat ani tam, kde nebudou brát karty. Když jsem se s bankomatem domluvil, kolik chci, jestli na to chci stvrzenku a jestli chci konverzi v Kč nebo v kunách, bankomat vysunul mou kartu abych si jí vzal zpět. Zřejmě ale asi z důvodu nějakého naschválu jí vysunul jen trochu, přesně tak, abych jí viděl, ale ze štěrbiny nemohl uchopit. Chvíli se zřejmě bavil tím, jak se jí snažím marně vyšťourat. Když jsem si uvědomil, že v tašce mám nůž s pinzetou, kterou by to šlo vyndat, tak bankomat kartu rychle zasunul do svých útrob a obrazovku přepnul na uvítací pro dalšího důvěřivce. Stál jsem tam jak opařený s myšlenkami na právě končící dovolenou. Potřeboval jsem zaplatit za loď na kapitanátu, za spuštění lodě na vodu, parkování auta a přívěsu. Byla neděle a účet manželky ke kterému má kartu ona tradičně prázdný. Trvalo nějakou dobu, nežli jsme prošli klasickou emotivní fází situace kdy manželka říkala: „Mně ten bankomat připadal od začátku divnej…… Jenže Ty musíš jít hned k prvnímu co vidíš…. Máme po dovolený……, měla jsem věřit svojí intuici…..“. Pak ještě hádka když jsem měnil záložní eura u novinového stánku za kuny („Okradou Tě, podvedou….“), ale když jsem prokázal rozumný kurz a balíček kun, tak se emoce začaly uklidňovat. Dceru jsem telefonicky požádal, aby druhý den poslala na účet manželky nějaké peníze a sám jsem dostal od své banky při blokování karty na email pokyny, jak si vytvořit virtuální platební kartu a nainstalovat ji do mobilu. Druhý den jsme se tomu už při placení mobilem smáli, ale ten první okamžik po zmizení karty v bankomatu to byl šok. Kapitanát měl z důvodu dovolených zavřeno. Opět trochu emocí typu: „Nemůžeme na moře, když nemáme zaplaceno……..“. Já na to: „Nebudu ztrácet den dovolený, když mne nejsou schopní zkasírovat“. Takže jsme jeli do bízkého Filipi a Jakovi, kde je malý kemp se sjezdem do vody a místem pro zaparkování. Byli jsme tam před 3 lety a domluvili se, že můžeme zase přijet. Skutečně to zase fungovalo. Dotankovali jsme vodu, spustili loď na vodu a zaparkovali auto a přívěs. Za týden při odjezdu jsme platili 105EUR (15 EUR za den). První den jsme měli naplánováno jen nějakých 30km do Tribunj. Měli jsme ale špatné svědomí, že drandíme po moři bez zaplaceného poplatku, tak jsme jeli dalších 15km až do Šibeniku, kde měl mít kapitanát v neděli také otevřeno. Ani tam ale otevřeno nebylo, takže jsme se vrátili do Tribunj. U historického ostrůvku jsem našel místo, kam už by se nevešly plachetnice, ale nebylo to číslované a vypadalo to jako návštěvnické molo. Nikdo nás nepřišel zkasírovat ani vyhnat. Večeře v restauraci na mole byla skvělá. Druhý den jsem hned vedle ve Vodicích zaplatil ten poplatek za loď, a tak jsme mohli vyrazit na nejdelší plánovanou štreku naší dovolené. Bylo sice krásně teplo, slunečno. 26st., ale docela nepříjemný vítr, a tak bylo jasné, že v oblasti Primoštěnu, Rogoznice a pak od Brače k Hvaru do Stari Grad to nebude rekreační jízda. Rozhodli jsme se zatnout zuby a dát to co nejrychleji s tím, že koupání a odpočinek si necháme až do zátoky u Stari Grad. Okolo Šibeniku, kde se dá ještě schovat za ostrůvky to šlo. Pak u Primoštěnu, kde se mělo Jugo možnost hezky rozeběhnou po volné hladině jsme si to vychutnali. Mnoho kilometrů jsme nemohli jet v kluzu. Musel jsem natrimovat motor nahoru, zvednout špičku a se spotřebou 100 na 100 jsme se brodili vlnami neskutečně pomalu. Pod Rogoznicí jsme se pak trochu schovali za Drvenik Veli a Šoltu a celkem v klidu poposkočili o desítky kilometrů. Mezi Bračem a Hvarem to bylo takové na hraně. Chvíli jsem jel v kluzu, ale když jsem propíchnul vlnu a slaná sprcha na nás šplíchla přes přední okno, tak jsem pokorně zpomalil. Po chvilce mi otrnulo, dostal jsem to zase do skluzu, ale nějaká další padesátá vlna si vždycky na nás počíhala a udělala si exkursi do naší lodě. Po asi celkově čtyřech hodinách jsme dorazili do zátoky u Stari Grad. Neskutečná úlevy. Klidná hladina, zpěv ptáků, nikde nikdo. V podvečer jsme popojeli do města. Uvázal jsem se na nějakém číslovaném volném místě. Za chvíli přišel kluk, že je to jejich privátní místo. Domluvili jsme se, že přenocujeme za 20EUR. Večeře ve známé restauraci byla super, usínali jsme za řevu diskotéky z plachetnice z nějaké regaty na protějším mole. Ráno odpočatí vyrazit na další etapu do Čaklje. Jugo dál řádilo, ale už jsme v tom lítali, cesta zpět by nedávala smysl, jedeme dál podle plánu. Zátokou od Stari Grad v pohodě, ale ouha. Jakmile jsme se dostali do kanálu mezi Brač a Hvar, nastalo peklo. Těch 15km do Vrboské bylo nekonečných. Předchozí den nás pokropila jen občas nějaká záškodnická vlna. Tady se o to snažila snad každá pátá. Takže znovu trim nahoru, rychlost 14km/h, spotřeba 100 na sto a nekonečná jízda. S hrůzou jsem pozoroval, jak ručička palivoměru klesá a chvílemi mne napadaly katastrofické myšlenky na články na webu, jak český turista podcenil počasí, došlo mu palivo a loď se roztříštila o skály. Nakonec jsme do Vrboské dojeli ještě s nějakými 30l benzínu, ale na těch vlnách daleko od přístavu to vždycky vnímám nějak dramatičtěji. Ve Vrboské jsme nakoupili víno, které jsme plánovali vypít s domácími v Čaklje. Natankovali jsme 120l v přepočtu za nějakých 48Kč/l a vyrazili na oběd do oblíbené restaurace na Jelse. To je hned vedlejší zátoka, tak nás vlny nijak neotravovaly. U městského mola se mi povedl krásně manévr kapitána Rona a i manželka vyskočila na molo s lanama velmi cool. Když jsme loď uvázali, tak přifrčel na kole Lučki uprava a odkázal nás jinam. Sem mu prý přijede velká loď. Tak jsme to přeparkovali. Oblíbená restaurace změnila jídelníček, takže jsme po 15 letech co tam pravidelně jezdíme museli jít jinam. Po obědě jsme docela zkušeně odrazili v silném větru, který nás tlačil na molo. Manželka držela přední lani, já motorem odtáhnul záď od mola až byla loď kolmo špičkou k molu. Manželka pohodlně nastoupila na špičku a já od mola vycouval. Už se nám občas daří dělat tyhle manévry bez emocí a bez hádek. Jugo dál zlobilo, a tak jsme se rozhodli jet podél Hvaru asi 35km směrem na jih na oblíbenou pláž, ze které je to pak do dnešní destinace Čaklje jen 14km. Bylo to zase proti vlnám, ale většina cesty se dala jet v kluzu rychlostí mezi 30 až 40km/h. Na té pláži je malé molo, kde jsme si udělali pohodu. Kafe, Relax. Podle předpovědi se měly vlny později odpoledne uklidňovat, ale to se nestalo. Okolo šesté jsme se tedy vydali na poslední úsek toho dne, 14km z Hvaru do Čaklje. Bylo to celkem v pohodě, protože to bylo podél vln. Klapky opět udělaly skvělou službu a při silném bočním větru mi krásně srovnaly loď a ta krájela vlny jak máslo. Přivítání u domácích bylo úžasně srdečné. Domluvili jsme se, že po večeři přijdeme posedět. Na tu jsme šli do restaurace syna domácích, kde jsme dostali protekční ryblju platu. Večer u domácích byl úžasný. Víno, višnovka. Přespání v lodi bez poplatku. Je to malý místní přístav, žádná komerce, žádná lučki uprava. Druhý den jsme měli v plánu vyrazit brzo. Jugo foukalo jako šílené, takeláž okolních plachetnic cinkala jak zběsilá. V šest už nám to v tom větru stejně nespalo, tak jsme vyrazili. Okolo Podgory a Tučep to ještě šlo, ale mám vyzkoušené, že u Makarské se ty vlny nějak potkávají z více směrů. Různě se kombinují a dovedou být moc nepříjemné. Oblast nezklamala. Hrálo si to tam s námi jak s korkovým špuntem. Ani dál v kanále mezi Bračem a pevninou se nedařilo najít klidnější koridor. Zkoušeli jsme to jak podél pevniny, tak podél Brače, ale bylo to nastejno. Do Trogiru jsme dorazili zase pěkně vyhopsaní a prosolení. Našli jsme si tam klidnou zátoku, zrelaxovali a umyli se. Manželka si umyla hlavu, aby mohla na večeři do města. 😊 Později odpoledne jsme dojeli do Trogiru na kanál. Měl jsem to vytipované z google street view. Klasická chvilka emocí typu: „Tady určitě nemůžeme stát, to je někoho…..“. Takže jsem to přeparkoval na druhou stranu, vyvázal a než se manželka připravila na večerní cestu do města, tak jsem čekal, jestli nás někdo přijde vyhnat. Nepřišel, takže další spaní zadara. Večeře super, ale parkování nakonec až tak velká výhra nebyla. Voda na kanále smrděla a k ránu přiletěla invaze komárů, takže jsem v 5 ráno odvazoval a prchali jsme ze spícího města do nejbližší zátoky, kde jsme to dospali a pak si udělali snídani. Pak jsme natankovali posledních 90l v přepočtu za ca 48Kč/l a vyrazili do Primoštenu. Jugo už to vzdalo, takže konečně pohodová cesta rychlostí cca 45km/h se spotřebou nějakých 53l/100km. Zastavili jsme se v Rogoznici na zmrzlinu. Máme to už nacvičené. Vytipujeme si nějakou hned u mola. Přijedu špičkou k molu, manželka s peněženkou nalehko vykročí na břeh. Já couvnu a čekám až nakoupí. Pak zase přijedu špičkou těsně k molu, ona se dvěma kornouty v ruce nastoupí, já couvnu, otočím a jedeme si dál každý se zmrzlinou v ruce. Do Primoštenu jsme přijeli v poledne. Uvázli jsme se u nějakého nového malého mola u historického centra. Došli jsme si na oběd a pak vyrazili do zátoky směrem k Šibeniku. Tam jsme strávili krásné odpoledne. V podvečer jsme se vrátili do Primoštenu, zaparkovali u vedlejšího mola. Nikdo nás nevyhnal, nikdo nás nezkasíroval. Večeřeli jsme v restauraci přímo u lodě. Pršut, sir, salata od chobotnice, vino…. Ráno asi v 6 hodin začala loď kvůli odlivu škrtat kýlem o dno. Tak jsem to odvázal a vyrazili jsme směrem ke Kornati. Po hodině jízdy na zcela klidné hladině jsme zajeli do krásné zátoky na Otoku Kaprije a zakotvili. Udělali jsme si snídani, vykoupali se a rekreovali. Vydrželi jsme tam až do odpoledne, kdy jsme vyrazili směrem do Sali na Dugi Otok. Tam máme vyzkoušené, že jsou městské sprchy. Chtěli jsme se na poslední večer dát trochu do gala. Ouha, v zátoce do Sali ohromná loď něco bagrující, vjezd zakázán. Co se dá dělat, zajedeme vedle do Zaglav, u benzínky doplníme vodu a osprchujeme se na lodi. Opět ouha, benzínka v rekonstrukci. Tak jsme vyrazili do Kukljice na Pašmanu, kde se nám před pár lety moc líbilo. Tam se nám podařilo dotankovat vodu. V přilehlé zátoce se osprchovat a večer jsme už stáli vyvázaní u mola u osvědčené restaurace Udjica. Večeře opět skvělá, spaní v pohodě, tentokrát žádné ranní cvičení. Poslední den už jen asi 20km k autu, naložení lodě, pozdní oběd v restauraci u silnice a pak stovky kilometrů směrem do ČR. Okolo 10 hodiny večer jsme zastavili na odpočívce s benzínkou kousek za Vídní směrem na Znojmo. Otevřeli jsme si chorvatské víno, poseděli a šli spát. V 8 ráno odpočinutí vyrazili na Prahu, kam jsme dorazili v půl jedenácté. To byla neděle. Odpoledne jsem ještě stihnul vypláchnout z lodě sůl. Bylo to velmi intenzivních 8 dní. Najeli jsme 2 tisíce km autem s lodí za zadkem a 600 km lodí. Splnil jsem si sen jet lodí více dní někam dál a zase zpátky. Za celý týden jsem ani nevzdechl na práci. Notebook jsem ani nezapnul.
