Když se v květnu roku 1983 sešli v kultovní hospodě U zlomeného pádla v Praze Podolí dlouholetý předseda Českého plavebního svazu Ing. Pavel Franz se zkušeným motokárovým závodníkem panem Oldřichem Karafiátem, málokdo by předvídal, že z toto náhodného setkání vznikne impuls pro vznik zcela neobvyklého a zcela originálního českého sportu – závodům obojživelných motokár.
Oba pánové se dostali po několika půllitrech Staropramenu do sporu, zda jsou zajímavější závody motokár nebo závody vodních kluzáků a nad ránem dospěli k závěru, že nejzajímavější by byly závody motokár, které by krom jízdy po souši mohli uhánět po vodní hladině jako kluzák. Slovo dalo slovo a z nepoužívané motokáry, vyřazeného lodního motoru König a dvou polystyrénových plováku vzniklo během půl měsíce neobvyklé obojživelné vozítko. To natolik zaujalo skupinu všehoschopných nadšenců z bývalého Českého plavebního svazu, organizovaných pod hlavičkou 899. brněnské základní organizace Svazarmu, že již koncem měsíce června téhož roku bylo zcela dokončeno 7 dalších podobných strojů, které změřily 6. července svoje síly v prvním závodu, konaném na brněnské přehradě. ягоды годжи для похудения
Trasa závodu měla start poblíž Lodních sportů a směřovala pod hrad Veveří, kde po přírodní svážné zamířily stroje na hladinu přehrady, po které absolvovaly cestu zpět. Trať byla zakončena cílem u Yachtklubu Brno, kdy se motokáry dostaly zpět na pevnou zem. Tento neobvyklý závod se dočkal celkem pěti dalších ročníků, další závody byly pořádány na Slapech, Vltavě v Praze a Žermanicích. Závodů se zúčastňovalo více jak šedesát jezdců sdružených pod hlavičkami nejrůznějších společenských organizacích Národní fronty, m.j. i pod hlavičkou zahrádkářů v Koněšíně u Třebíče. Důvodem byl strach oficiálních míst z podpory tohoto slibně se rozvíjejícího sportu. Po roce 1988 došlo k úplnému útlumu závodní činnosti jako reakce na ilegální překročení státních hranic panem Karafiátem, při kterém s použitím obojživelné motokáry uprchl přes Dunaj severně od Bratislavy za železnou oponu. Zánik tohoto neobvyklého sportu byl ne nepodobný zániků vírníků v Čechách.
Zajímavá je nejen historie tohoto svérázného sportu ale také technické řešení obojživelných motokár a jeho vývoj. Od svého vniku do zániku prošly obojživelné motokáry velmi překotným vývojem. Motokáry z konce osmdesátých let měly jen málo společného s prvním prototypem vzniklým z pouhého furiantství dvou důchodců.
V prvních dvou letech vyzkoušeli konstruktéři mnoho neotřelých konstrukčních nápadů. Jen některé z nich se ale ukázaly jako vyhovující. Mnoho sil bylo vloženo do hledání nejvhodnějšího druhu pohonu. V počátcích byl zkoušen pohon zadněkolesový, kde kolesa tvořila prodloužený nástavec disků zadních hnacích kol. Ing. Petráš experimentoval s pohonem housenkovým a vodometným. Oba tyto pohony však vykazovaly nízkou účinnost. Zajímavá byla i konstrukce Tomáše Haumera s leteckou vrtulí, která konstrukci obojživelné motokáry velmi zjednodušila ale nerozšířila se z důvodu vysoko položeného těžiště. Ideálním pohonem se ukázal být klasický lodní šroub na nástavci, který se po vjetí do vody zasunul pod motokáru. Konstrukce nástavce byla nejčastěji pantografová nebo teleskopická, ovládaná mechanicky nebo pneumaticky. Zdrojem tlakového vzduchu pneumatického ovládání byla malá tlaková láhev z tankistické potápěčské soupravy i s redukčním ventilem prvního stupně značky Tajfun. Ta sloužila také k nafukování nafukovacích plováků, které nahradily zpočátku používané polystyrénové plováky obvodové. Trupy tak byly konstruovány jako tříbodové kluzáky s pomocným zadním plovákem, který zajišťoval nepotopitelnost zadní části motokáry v režimu výtlačné plavby. Lodní šroub byl poháněn od hlavního motoru, kola se otáčela i během plavby, výjimečně měla motokára dva nezávislé motory. Směrové řízení bylo zajištěno stranovým natáčením lodního šroubu spojeným s natáčeních předních rejdových kol. Ta byla někdy opatřena na prodlouženém náboji pomocným diskovým kormidlem.
Při formulování textu tohoto článku jsem kontaktoval část pamětníků, abych text mohl doprovodit několika fotografiemi. Bohužel jsem nalezl pouze torzo jediné motokáry, zavěšené pod stropem v dílně vítěze třetího slapského závodu z roku 1987, pana Švábenského. Tento patrně jediný dochovaný exemplář v ČR je smutným mementem historie tohoto zapomenutého sportu, jehož dvacáté výročí vzniku bychom letos oslavili. Podle neověřených informací je možno snad shlédnout obojživelnou motokáru, na které uprchl pan Karafiát, v berlínském muzeu v expozici železné opony.