Praha 21. ledna (ČTK)
Poprvé a naposledy se člověk na nejhlubší místo na světě podíval před půl stoletím. V hloubce téměř 11 kilometrů, naprosté tmě, zimě a tlaku asi tisíckrát větším než na hladině moře čekalo na odvážlivce překvapení: uzřeli zde tajemné ryby. Do hlubiny Challenger v Marianském podmořském příkopu v Tichém oceánu sestoupil před 50 lety, 23. ledna 1960, batyskaf Trieste se Švýcarem Jacquesem Piccardem a poručíkem amerického námořnictva Donaldem Walshem. Dosáhli hloubky 10.916 metrů. Od té doby zde člověk nebyl.
Hlavním cílem tohoto rekordního ponoru u ostrovu Guam východně od Filipín bylo dokázat, že dosažení extrémních hloubek je vůbec možné. Sestup batyskafu trval čtyři hodiny a 48 minut a Piccard s Walshem strávili na oceánském dně asi 20 minut. Když se usadilo zvířené bahýnko, uviděli v matném světle reflektorů rovný terén pískového zabarvení. Teploměr ukazoval pouhých sedm stupňů Celsia.
„Když jsme byli téměř u dna, spatřil jsem těsně pod námi nějaký druh platýsovité ryby, podobala se mořskému jazyku a měřila zhruba jednu stopu na délku a šest palců na šířku. V okamžiku, kdy jsem ji uviděl, všimly si její dvě kulaté oči posazené na temeni hlavy, jak v kovovém vetřelci pronikáme do její říše ticha,“ napsal později Piccard. „Najednou zde byla odpověď, kterou biologové hledali po desetiletí. Může i v těch největších hlubinách oceánu existovat život? Ano, může!“ Uviděli také „krásného červeného garnáta“, ale nic z toho nevyfotografovali. Batyskaf totiž nebyl vybaven vnější kamerou s bleskovým světlem.
Důkaz o životě v těchto hloubkách byl tedy dán, v dalších letech objevili vědci s pomocí lepší techniky v tomto tzv. hlubokomořském pásmu (2000-10.000 m) řadu živočichů, například světélkující ryby podivných tvarů jako mořský ďas, některé druhy olihní, žraloků, korýšů a plžů.
Výstup k hladině trval tři hodiny a 15 minut. Vynoření umožnilo speciální doutníkové těleso, pod kterým byla gondola upevněna. Těleso mělo stěny z ocelového plechu a bylo naplněno 135.000 litry benzinu. Jeho vztlak umožnil návrat posádky na hladinu. Celkem byli Piccard, jenž zemřel v listopadu 2008, s Walshem v batyskafu přes osm hodin.
Batyskaf Trieste, který se podobal balonu s gondolou, byl navržen švýcarským vědcem Augustem Piccardem (už před válkou proslul rekordními výstupy do stratosféry) a postaven v Itálii. Tlaková koule se skládala ze dvou sekcí, přičemž horní díl vyrobila italská firma v Terstu (italsky Trieste – odtud také pochází název plavidla). Batyskaf se poprvé ponořil v srpnu 1953 ve Středozemním moři blízko ostrova Capri a v roce 1958 byl Trieste zakoupen americkým námořnictvem za 250.000 amerických dolarů.
Batyskaf se skládal z plovákové komory naplněné benzinem pro vztlak a oddělené tlakové koule. V době projektu Nekton (což byl právě sestup na dno moře) byl Trieste více než 15 m dlouhý, většinu objemu zabírala řada plováků naplněných benzinem a vodní zátěžové nádrže s devíti tunami železných broků nacházející se na koncích lodi.
Posádka se nacházela v 2,16 m velké tlakové kouli. Kabina měla 12,7 cm tlusté stěny, vážila 13 tun na souši a 7,5 tuny ve vodě. Vnější osvětlení poskytovaly žárovky z křemenného skla.
Po rekordním sestupu se batyskaf proslavil ještě v roce 1963 nalezením trosek havarované jaderné ponorky USS Thresher na dně Atlantiku. Originál Trieste je nyní v námořním muzeu ve Washingtonu.
Začátkem 60. let pak vznikl druhý americký batyskaf, označovaný jako Trieste II., nebo DSV-1, který zkoumal trosky havarovaných ponorek, měřil rychlost zvukových vln ve velkých hloubkách, zkoušel nové modely sonaru, získával informace o mořském dnu či vyzvedával ztracená zařízení strategického významu. Především ale testoval nové podmořské technologie pro válečné ponorky. Postupně se přestavoval a upravoval. Jeho kariéra skončila v roce 1984.
Robert Míka