Dvojí tvář jachtařské češtiny.
Kromě „šífáků“ na Vltavě a Labi, kteří používají hodně převzatých německých výrazů, jsou čeští jachtaři jediným dalším „živým“ zdrojem českého jazyka v oblasti námořní a jachtařské terminologie. Vede to k tomu, že vedle spisovných a normovaných výrazů se objevují výrazy hovorové, které se, na rozdíl od těch předchozích, se opravdu používají.
Malý příklad: Tam, kde stále platná Československá státní norma ČSN 32 000 „Názvosloví plavidel a plavby“ hovoří o rohatince, řekne jachtař vazák. Je to taková ta dvourohá věc na palubě, ke které se připevňují vyvazovací lana. Ocelovým lankům (dnes se u závodních „brusů“ často používají plné pruty), které drží stěžeň ve svislé poloze, říká jachtař vanty, ačkoli norma zná název úpony respektive upínačky (angl. shrouds) pro ty, které drží stěžeň z boku, a stěhy (angl. stays) pro ty od přídě nebo od zádě. Název „vant“ je z němčiny, stejno jako bakštág (angl. backstay). A zde narážíme na první fintu – bakštág není „zadní vant“, tedy lanko, které vede od špičky stěžně na záď, ale lanko obvykle vedoucí ze dvou třetin až tří čtvrtin výšky stěžně šikmo dozadu k bokům, kde je napojeno na kladkostroj či na nějaký mechanismus (pákový, jezdec na koleji běžící po palubě), který umožňuje snadné povolení a naopak dotažení. Jeho úkolem je vyztužovat stěžeň proti zadobočním tlakům na opačné straně, než je hlavní plachta, kdežto na tom boku, kde hlavní plachta je, musí být povoleno, aby umožnilo vypustit ráhno do boku. Normovaný výraz parduna mnozí jachtaři ani neznají, takže jsem musel ve svých jachtařských článcích na jeho užívání resignovat.
A propos též běžně používaný termín ráhno pro kulatinu, která vede hlavní plachtu dole, je také slangový, když přesný normovaný správně zní vratipeň a výraz vratiráhno je vyhrazen pro horní ráhno v případě lichoběžníkové plachty u – u čeho vlastně? Každý jachtař řekne gaflové oplachtění (přes němčinu z anglického „gaff rig“), i když spisovně je ráhnové oplachtění. De facto u podélného oplachtění moderních sportovních plachetnic by výraz „ráhno“ neměl vůbec zaznít, když zcela přesně se jedná o kulatinu, která nese příčné plachty u velkých vícestěžňových plachetnic, používaných dnes ke školnímu výcviku námořními akademiemi a taktéž pro turistické plavby s placenou posádkou.
Dalo by se pokračovat i dále. Kupříkladu dvoukolejnost panuje i v názvech pro lana, jimiž se plachty zvedají (angl. halyard). Normovaný výraz zní spoušť či zdvihací lanko, ale každý jachtař řekne výtah.
Nešťastný pravobok a levobok.
Námořní jazyky používají pro označení lodních stran zvláštní označení, na jejichž místě se v češtině vžila slova levobok pro levou stranu (angl. port) a pravobok (angl. starboard) pro stranu pravou. Problém je v tom, že tytéž výrazy se používají i pro udání kurzu, kterým plachetnice pluje. Abychom si to vysvětlili, je třeba udělat malou odbočku k plachetním kurzům, jež se rozlišují podle toho, jak je loď natočena k větru.
Pokud má plachetnice plachty dotaženy, jak to jenom ke středu jde (mlčky předpokládáme podélné oplachtění) a je maximálně přitočena k větru, říkáme, že pluje kurzem ostře proti větru (angl. beat), pokud s poněkud popuštěnými plachtami přichází vítr kolmo na bok, pluje na boční vítr, nebo bočním kurzem (angl. reach), a když má „vratipeň“ maximálně povolen a dejme tomu kosatku na opačné straně (na „motýla“) a vítr přichází přímo od zádě, pluje zadním kurzem nebo na zadní vítr (angl. dead run). Existuje ještě mezikurz, když vítr přichází šikmo od zádě. Pak loď pluje zadobokem (angl. broad reach). Obdobou v horní polovině kurzové růžice je pak plavba předobokem. Všechny tyto kurzy jsou pak dvojí, buď levoboční nebo pravoboční – podle toho, z které strany přichází vítr, nebo na které straně se nachází ráhno hlavní plachty, takže ve zkráceném znění slova levobok a pravobok znamenají jak strany lodního trupu, tak kurzové úseky, na nichž loď leží.
Zádrhel je v tom, jak vyplývá z aerodynamiky plachetnice, že hlavní vratiplachta je vždy na opačném boku, než z kterého přichází vítr – a největší past jachtařské češtiny spočívá v tom, že určuje plavební boky PODLE POLOHY RÁHNA, kdežto všechny velké mořeplavecké jazyky podle toho, odkud vane vítr. Tento zádrhel má původ v poválečném překladu závodních pravidel jachtingu (autor tohoto článku měl kdysi jako dorostenec s tím překladatelem na toto téma debatu), kde původní formulace, že plachetnice plující s větrem zprava má přednost před plachetnicí plující s větrem přicházejícím zleva, byla přeložena jako přednost plachetnice s ráhnem na levé straně před plachetnicí s ráhnem na straně pravé. Čteme-li tedy v anglické knížce, že plachetnice pluje „port tack“, tedy že křižuje proti větru, který vane od levoboční přídě, je jachtařsky správně do českého překladu napsat, že pluje ostře proti větru na PRAVOBOKU, neboť má, pochopitelně, ráhno na pravé straně.
Nevěřícím Tomášům z řad milovníků knížek Arthura Ransoma doporučuji, aby se pokusili vykreslit si manévry „Vlaštovky“ nebo „Amazonky“ (hlavně u starších vydání KOD). Dojdou k nesmyslům, pokud důsledně nezamění všechny pravoboky za levoboky a naopak. Pak teprve nabudou manévry smyslu. Totéž platí pro starší Urbanovy překlady Hornblowera. V novějších jsme tuto anomálii spolu s překladatelem Leonidem Křížkem ošetřili, stejně jako s paní Zorou Wolfovou poslední překlad Ransomovy knihy „Nechtěli jsme na moře“.
Někdo může namítnout, že pro běžného čtenáře, který nemá zažit český jachtařský „levobok“ a „pravobok“, je to bezvýznamné, když si zvykne, nebo si při četbě osvojí „anglický“ systém. Domnívám se, že taková námitka neobstojí, neboť žádný laik to nebude takhle pitvat a pro čtenáře poučené, právě proto, že jsou poučení, je na místě použít českou jachtařskou zvyklost, neboť jiná v české „mořeplavecké“ praxi neexistuje.
Zmatky z návětřím a závětřím.
Kromě detailu, že mnozí překladatelé překládají „by wind“ jako „po větru“ i když správně je „proti větru“ (každý, kdo někdy křižoval proti ostřejšímu větru, nepřijme ani výrazy „k větru“ nebo „na vítr“, protože křižování je skoro vždy „probíjení se“ PROTI! větru) jsou téměř vždy kamenem úrazu výrazy návětrný/závětrný bok, respektive břeh, a výrazy návětří/závětří.
Klíčem k dobrému používání je uvědomit si, co je vztažným bodem, k němuž se výrazy vztahují, zda k lodi, či ostrovu nebo pevnině. Mořeplavecké jazyky počítají s tím, že si to poučený čtenář automaticky přebere, což pro suchozemské Čechy bohužel neplatí, natož pro zápecnické překladatelské typy.
Kupříkladu anglický výraz „lee shore“ nemusí být zcela správně přeložen „závětrné pobřeží“. Míní se tím totiž pobřeží, které sice leží po závětrné straně plachetnice, tedy po směru větru, ale samo o sobě vystavuje svoje čelo větru a je to tedy návětrné pobřeží. V tomto případě je v češtině přesnější opis nebo rozvedení do výrazu „pobřeží v závětří“. Ještě markantnějším příkladem může být situace, častá v romantických námořních příbězích, kdy loď „zakotví u návětrného břehu ostrova“. To je opět zavádějící (ne-li přímo chybný) doslovný překlad, neboť sugeruje představu, že loď kotví na té straně ostrova, na niž fouká vítr. To je pochopitelně nesmysl, protože každý kapitán, který by něco takového zkusil, by vzápětí o loď přišel, neboť žádná kotva by ji neudržela ve vlnách valících se na ostrov. Pochopitelně autor v originálu chtěl říci, že kapitán zavedl loď k závětrnému břehu ostrova, aby ji ostrov kryl před vlnami, a že tento břeh se nachází, opět pochopitelně, v návětří kotvící lodě. Takže výstižný a nikoliv matoucí překlad by měl znít, že loď zakotvila v závětří ostrova. Dobrou pomůckou, jak správně zacházet se slovy návětrný/závětrný a návětří/závětří, je věta: V zavětří lodi se nacházelo návětrné pobřeží.
Kompasové směry.
Nejen pro jachtaře, ale všeobecně pro mořeplavce platí, že směr větrů se udává podle toho, odkud vane, kdežto směr mořských proudů podle toho, kam tečou. Severní vítr tedy vane od severu k jihu, kdežto severní proud teče od jihu na sever! Námořnící říkají, že vítr vane do kompasu, kdežto proud z něho teče. Také plavební kurzy a náměry (angl. bearing) „tečou“ z kompasu, když kurz 090 je kurz východní a taktéž náměr 090 říká, že třeba zaměřený maják leží v okamžiku náměru od lodě přesně na východ.
Též samo dělení kompasové růžice může být kamenem úrazu. Anglické označení „points“ znamená kompasové čárky, neboli rumby (z polštiny) a je jich kolem dokola 32, tedy 11,25 stupně na čárku/rumb. Čárky se nazývají: sever, sever k východu, severoseverovýchod, severovýchod k severu, severovýchod, severovýchod k východu, východoseverovýchod, východ k severu, východ, východ k jihu, východojihovýchod, jihovýchod k východu, jihovýchod, jihovýchod k jihu, jihojihovýchod, jih k východu, jih, jih k západu, jihojihozápad, jihozápad k jihu, jihozápad, jihozápad k západu, západojihozápad, západ k jihu, západ, západ k severu, západoseverozápad, severozápad k západu, severozápad, severozápad k severu, severoseverozápad a sever k západu. Co jiného jest, od ďábla jest.
Malá listárna
Chtěl bych poděkovat všem komentátorům za připomínky, obzvláště za poznámky k sovětským hodnostem. Jako příklad jsem zvolil systém z vrcholného stalinismu, kdy byla snaha „imperialistické“ názvy hodností jako admirál zavrhnout. Také jsem přecenil trosky své ruštiny, druhý je opravdu „vtoroj“ a lépe než třída se hodí stupeň – tedy kapitán 2. stupně.
Co se týče výzev k publikování, pokud mi Neptun bude příznivě nakloněn, měl bych v roce 2005 přeložit „Oxfordského průvodce lodí a moře“, kde skoro všechno bude. A jelikož bude kniha opatřena rejstříkem původních anglických výrazů, bude sloužit i jako anglicko-český výkladový slovník. Nu, a pokud by to nestačilo, snad dám časem dohromady specializovaný jachtařský anglicko-český slovník.
Psáno v Praze 25. 5. 2004
Převzato z rubriky Mrožoviny politického a psího denního www listu Neviditelný pes.