Plavba z Loenenu do Amsterdamu se zastávkou v Naardenu.
Ráno se nám nechce opouštět útulné kajuty jen mírně se pohupující lodi. Snídáme až kolem osmé hodiny a probíráme událost ze předchozího dne, o které jsem se minule nezmínil. Při projíždění kanálu spojujícího Vecht a jezero Loosdrechtse Plassen jsme totiž zažili nepříjemnou událost. Kapitán (neprozradím, který z nás to byl) se více kochal malebným okolím než řízení lodě a nevšiml si, že břeh před námi vytváří zub ohraničený masívními ocelovými profily. V tu chvíli jsme loď brzdili zpětným chodem na plný plyn, třením o větve stromu, který se skláněl nad kanálem a především pořádným strachem, že se několikatunová řádně rozjetá loď nezastaví včas. Zastavila se. Mezi ocelí přídě a ocelí vetknuté do dna kanálu zbývalo sotva třicet centimetrů. Kapitán sice hrdinně dělal, že nic, že má všechno pod kontrolou, ale všichni jsme věděli, že měl v tu chvíli srdce hodně nízko.
Naše cesta pokračuje kanálem Oude Vecht. Prohlížíme si malebné vesničky, kterými projíždíme a větrné mlýny lemující kanál. Rychlost udržujeme na deseti kilometrech, abychom zbytečně nerozhoupávali desítky a stovky obytných lodí a hausbótů, které lemují břehy kanálu. Většina hausbótů je postavena na betonovém pontonu a výjimkou nejsou hausbóty dvoupatrové. Trochu místním obyvatelům závidíme. Ženská část osádky obdivuje neuvěřitelně upravené domy a zahrádky končící na břehu kanálu. Nikde není vidět jakýkoliv nepořádek, vše je uklizeno ale přesto nepůsobí domečky sterilním, nýbrž vemi útulným dojmem. Říkáme si, že Holanďané musí mít do jednoho smysl pro estetiku, kombinaci barev a materiálů. V zahrádkách je vidět občas drůbež – někde živá, někde alespoň keramická.
Kanál je neustále lemován úzkou silničkou a tak na chvíli přirážíme ke břehu, sundáváme z paluby kola a několik kilometrů jedeme souběžně s lodí plující se zbytkem posádky. Občas mineme jachtklub a využíváme příležitosti k fotografování a filmování naší lodi plující pár desítek metrů od naší cyklostezky. Projíždíme hezoučkým městečkem Weesp a před polednem připlouváme do Muiden. Vyvazujeme loď pod mostem, přes který vede dálnice do Amsterdamu, sundáváme kola a vydáváme se na cyklovýlet do Naardenu vzdáleného asi šest kilometrů. Naarden je překrásné opevněné město s půdorysem šesticípé hvězdy a jeho jádro tvoří pevnost (trochu připomínající svými zdmi Terezín) obehnaná širokým vodním kanálem. Navštěvujeme muzeum, renesanční radnici a gotický kostel Grote St. Vituskerk. Zlatým hřebem výletu je, jak jinak, návšteva mauzolea Jana Amose Komenského. Zrovna v době naší návštěvy se na české politické scéně diskutuje financování jeho provozu, což nám připadá trapné. Cestou k lodi si v Muidenu v rychlosti prohlížíme uzavřenou věž Muiderslot, nasedáme na loď a chystáme se na cestu do Amsterdamu. Máme dvě možnosti. Buďto přeplavit IJ-meer nebo se vrátit a po kanálu Muider-trekvaart projet na široký Amsterdam Rijn Kanaal. Volíme druhou možnost, protože na několikakilometrovou plavbu po otevřené vodní ploše bez navigačních pomůcek si netroufáme. Vjezd do odbočky na Muider-trekvaart ale blokuje jiná loď a nám se nechce čekat. Proto se vracíme několik kilometrů zpět a na Amsterdam Rijn Kanaal najíždíme jižněji, než jsme plánovali. Cesta širokým dopravním kanálem je sice rychlá, jedeme kolem 20 km/hod, ale zcela nezajímavá. Kanál je široký několik desítek metrů, jsou na něm mohutné vlny a jeho břehy jsou vysoké, takže není na co koukat.
Téměř za soumraku vjíždíme do Amsterdamu kanálem Afgesloten IJ a snažíme se navigovat tak, abychom nebloudili. Bez plavební mapy by to šlo těžko. Naštěstí zakreslená poloha všech bójí a světel souhlasí přesně se skutečností. Ze široké plavební dráhy odbočujeme vlevo pod železniční most, projíždíme bazénem Oosterdok, míjíme budovu Nemo, která má tvar obrovské lodi a hledáme místo k zakotvení. Všechna místa jsou ale beznadějně obsazena a nevypadá to, že by některá loď chtěla své kotviště opustit. Mnohé z nich zde kotví jistě několik let. Nechce se nám příliš vyvazovat k jiné lodi, protože bychom zde rádi zůstali i další noc. Nakonec se nám daří najít místo, které sice není ideální, ale je jediné použitelné široko daleko. Chvíli diskutujeme s dvěma narkomany, kterým se nelíbí, že budeme nocovat v jejich blízkosti. Přesvědčují nás, že na tomto místě kotvit nesmíme. Příliš jim nevěříme a hledáme způsob, jak se vyvázat u náplavky, která má půlkruhový tvar. Nakonec loď obkládáme několika fendry na přídi i zádi a uvazujeme se, jak to umíme nejlépe. Zůstávám na lodi a zbytek osazenstva, včetně dětí, jdou na prohlídku čtvrti červených luceren, která je jen o tři ulice dál od místa našeho kotviště. O chvíli později oknem kajuty pozoruji, jak se narkomani s naší návštěvou smířili a bez skrupulí nahřívají nad svíčkou lžíce s večerní dávkou. Posádka se před půlnocí vrací. Zalézáme do spacáků a těšíme se na příští den.
Pokračování příště …