Druhý den, plavba z Utrechtu do Loenenu.
První zastávku na naší plavbě jsme si nemohli vybrat lépe. Starobylé město Utrecht patří bezesporu mezi nejkrásnější holandská města, kterými jsme projížděli. Překrásné historické jádro je protkáno úzkými grachty, které byly budovány již ve 12. století, kdy se v okolí města těžila rašelina. Zvláštností je, že grachty jsou lemovány úzkými nábřežími pod úrovní ulic. Ty se dříve používaly pro nakládku a vykládku zboží přepravovaného plavidly. Na náplavku ústily východy sklepů a skladů. Dnes jsou tyto prostory přeměněny na romantické vinárny, ateliery, butiky, dílny a někdy i obytné místnosti. Kanály se kroutí uprostřed ulic a jsou na mnoha místech přemostěny mnoha klenutými mosty, často i poměrně dlouhými. Po prohlídce dómu, několika kostelů (Utrecht je sídlem biskupství) a klášterních dvorů, patricijských domů a muzeí (jedno z nich je umístěného v bývalém klášteře a ozvláštněno létajícím talířem) jsme se vrátili na loď, abychom zde strávili první noc.
Ráno nás probudilo ťukání na okno lodi. To městský výběrčí vybíral poplatek 2,75 Eur za parkování. Ke stvrzence o zaplacení jsme dostali také zdarma orientační plán města s průvodcem, přátelský úsměv na rozloučenou a radu, kde najdeme vybavené městské kotviště. Den sliboval krásné počasí a proto jsme se rozhodli poznat město podrobněji. Snesli z přídě lodi jízdní kola na břeh a vydali se na projížďku městem. Protože byla sobota, nemohli jsme si nechat ujít především překrásný květinový trh. Zde jsme užasli, jak jsou čerstvě nařezané květiny překrásné a především na naše poměry neuvěřitelně levné. Naše další jízda vedla na místní poštu, kde jsme dětem zakoupili za 9,50 Eur rybářské lístky platné na celý kalendářní rok. Na zpáteční cestě k lodi jsme stihli navštívit ještě několik překrásných vetešnictví. Naložili jsme kola na palubu, odrazili od břehu a vypluli, abychom vyzkoušeli své kapitánské schopnosti při plavbě Oudegrachtem, který vede přímo historickým centrem města.
Naše další cesta vedla po grachtu Vecht přes malebná městečka Maarssen a Breukelen, za kterým jsme odbočili doprava a krátkým kanálem kolem několika jachtklubů projeli na jezero Loosdrechtse Plassen. Zde jsme několik hodin rybařili, potom se stejnou cestou vrátili zpět na Vecht a začali hledat kotviště k přenocování. Všechna místa po obou stranách kanálu vhodná ke kotvení byla obsazena a tak jsme se až za soumraku vyvázali bočně k jiné lodi, sundali kola a jeli se podívat do vesničky Loenen, na jejímž okraji jsme se nacházeli. Naší pozornost neunikl předvším překrásný litinový most, nově rekonstuovaný větrný mlýn a upravený vzhled malé obce. Pozdě večer jsme povečeřeli několik ryb ulovených na jezeře a ugrilovaných na zádi lodě, zalezli do kajut a ulehli ke spánku.Zatímco do této chvíle jsme se o kormidelní kolo spíše prali, při pohledu na uzoučký vodní kanál a nízké klenuté mosty vylepšené krakorci zasahujícími do už tak úzkého profilu pod mostem, jsme chvíli váhali, kdo bude kormidlovat. V tu chvíli nás však dojela stejná loď jako naše a my jsme, při pohledu na její německy mluvící kapitány vybavené především několika desítkami kartónů piv, získali na chvíli ztracené sebevědomí. Průjezd pod prvním mostem proběhl téměř bez problémů. Jen jsem mírně odřeli zábradlí na přídi lodi. Podle mnoha vrstev nátěru na zábradlí a rýh v klenbě mostu jsme rozhodně nebyli první. Zato Němci za námi se pod mostem dokonale vzpříčili a několikatunovou loď vytlačovali zpod mostu ručně. Nezakrývám, že jsme z toho měli škodolibou legraci. Před námi bylo ještě čtrnáct podobných mostů rozmístěných téměř pravidelně po každých sto metrech. Ty už jsme projeli bez ztráty kytičky, především protože jsme pochopili, že loď nesmí za žádnou cenu ztratit kormidelní rychlost a že manévrovací příďový motor nemá prakticky smysl při jízdě používat. 
Pouze most u Stadhuisbrugu nás překvapil tím, že byl velmi úzký, dosti dlouhý, uprostřed lomený a potkali jsme v něm protijedoucí loď německých manželů v pozdnědůchodovém věku, kteří nevypadali, že by s lodí uměli bravurně couvat. Nezbylo než asi pětadvacet metrů vycouvat naší lodí. Jak jsem to dokázal bez zácviku na první pokus mi dodnes zůstává záhadou. Ani teď ale nebylo vyhráno. Kanál byl tak úzký, že se obě plavidla mohla jen obtížně minout. Místa u zábradlí mostu a nábřeží se zaplnila diváky, kteří při pohledu na loď z půjčovny a postaršího kapitána vydávajícího rozkazy manželce zmateně pobíhající po palubě, očekávali zábavnou podívanou. Nedbali jsme vystrašeného volání z druhé paluby „Achtung, hier Achtung bitte“, odstranili fendry z obou boků lodi a s rezervou dvou centimetrů nechali německou loď proplout. Odměnou nám byl potlesk asi padesátky přihlížejících a volná cesta vpřed.
Pokračování příště …