Reportáž z týdenní plavby na 14-ti metrové motorové jachtě po holandských kanálech.
Holandsko jen zemí tulipánů a větrných mlýnů. Zcela určitě je ale také zemí vodních kanálů – grachtů, lodí a kapitánů. Alespoň takového dojmu jsme nabyli po vyslechnutí vyprávění našich přátel a následného přečtení několika článků. Po zkušenostech s plavbou (či spíše díky originální české legislativě „neplavbou“) po českých tocích a vodních nádržích a po přečtení několika článků v časopisech a na internetu jsme se rozhodli vyzkoušet holandskou realitu na vlastní kůži.
Protože jsme chtěli současně také poznat nejznámější holandská města, vybrali jsem pro své putování oblasti Vechtplassen a Grote Rivieren, které se rozprostírají jižně a jihozápadně od Amsterdamu. Jako nejpříhodnější pro začátek cesty se nám jevilo starobylé město Utrecht v jehož těsné blízkosti se nachází městečko Nieuwegein se známou charterovou loděnicí Hatenboer Yachting. Díky perfektně zpracovaným webovým stránkám jsme si v čtyřměsíčním předstihu jednoduše prostřednictvím internetu rezervovali na první červencový týden ocelovou čtrnáctimetrovou jachtu pro 12 osob DERBY 21. Volbě lodi předcházelo důkladné studium podrobných map vodních cest od kartografické společnosti ANWB. Bohužel pro jejich nedostupnost v ČR bylo nutno si je objednat (jak jinak než prostřednictvím osvědčeného internetu) u firmy Bernwieser ve Vídni. Volba trasy a volba plavidla s sebou úzce souvisí, neboť jsme chtěli vybrat typ lodi tak, abychom s ní mohli projet – s ohledem na šířku, ponor a zejména výšku nad hladinou – i historickou částí měst na zvolené trase. Kdyby naše volba byla chybná, stačil by jediný pevný most nižší než loď a museli bychom volit náhradní trasu. Z druhé strany jsme volili loď takovou, aby na ní mohly bydlet dvě rodiny – čtyři děti a šest dospělých. Našim požadavkům odpovídala nejlépe právě Derby 21, která má tři kajuty dvoulůžkové – vhodné pro dva manželské páry a dospělého syna s přítelkyní a jednu kajutu čtyřlůžkovou pro dětské pasažéry. Na lodi je dále velká horní paluba s horní kormidelnou a posezením pro všechny posažéry, dolní kormidelna, velký salon s možností přespání dalších dvou osob, kuchyně spojená s jídelnou a dvě koupelny.
Vzhledem k rozhodnutí, že si všichni účastníci výpravy povezou s sebou jízdní kola, jsme jako dopravní prostředek pro cestu do Holandska museli použít jedno osobní a dvě dodávková auta. Putování jsme zahájili v Brně v pátek odpoledne a přes Německo, kde jsme po půlnoci krátce přespali na dálničním odpočívadle, dojeli v sobotu zrána do Nieuwegeinu. Loď se přebírá kolem desáté hodiny dopoledne, ale je vhodné přijet dříve, neboť v předstihu lze přeložit z aut zásoby potravin, zavazadel, jízdní kola, zahradní gril, spacáky a další výbavu. Samotné předání lodě probíhá velmi rychle a zahrnuje seznámení se s obsluhou – přepínání řízení mezi horní a dolní kormidelnou, pokyny k mazání Stevenova hřídele a kontrole provozních náplní, doplňováním naftového a vodního tanku a výměnu plynových lahví. Vše bylo v naprostém pořádku. Dostali jsme ještě vodní almanach a sadu map odolných proti vodě a mohli vyplout. Zcela šokující pro nás bylo zjištění, že pro řízení této lodě není vyžadováno žádné oprávnění (všichni jsme měli ovšem mezinárodní průkaz VPM) a není prováděna ani žádná zkušební jízda – pokud si ji posádka za 30 € nepřiplatí.
Krátce po sobotním poledni jsme vyrazili po Merwede Kanaalu na první plavbu směr starobylé město Utrecht. Ovládání lodi bylo velmi příjemné díky příďovému manévrovacímu motoru, bylo však nutné si zvyknou na značnou setrvačnost několikatunové lodě a poměrně vysokou rychlost při které loď začíná poslouchat kormidlo. Motor o výkonu 125 HP po zahřátí v nízkých otáčkách spokojeně vrněl a po pár desítkách metrů nás přivítalo ve své komoře první zdymadlo. Usměvavá dívka obsluhující vrata plavební komory si nechala za svoje služby zaplatit do dřeváku zavěšeném na dlouhé tyči a my se podivili faktu, že ač jsme byli jediná loď v dohledu, proplavení proběhlo zcela bez čekání. Těsně za zdymadlem následoval průjezd pod naším prvním holandským zvedacím mostem. Pečlivě jsme se vyvázali u řady vyvazovacích kůlů a připravili se na dlouhé čekání, neboť přes most vedla poměrně rušná silnice. Sotva nás však obsluha mostu uviděla, zastavila červeným světlem na semaforu provoz, stáhla závory a začala most zvedat. Naše vyvázání netrvalo ani tři minuty a loď měla zelenou k průjezdu. Během následujícího týdne jsme každý den projeli pod několika desítkami mostů a plavebními komorami a s výjimkou mostů železničních jsme vždy čekali na průjezd maximálně několik minut. V Holandsku totiž platí, že plavidlo pluje a automobily musí počkat. Nikdo se nerozčiluje, nikdo netroubí, je to zde prostě zcela normální. Od druhého dne jsme se většinou před mosty vůbec navyvazovali a počkali raději stát na motoru. Tento způsob je výhodnější, protože po zvednutí mostu stačí dát plný plyn a pod mostem rychle proletět, aby chodci a řidiči nemuseli čekat zbytečně dlouho. Většinou se ani nečeká na zelené světlo a projíždí se jakmile je most zvednutý do té míry, že se loď pod něj vejde. Všechny větší plavební komory a mosty jsou zdarma, ty menší, vesměs vesnické, se platí vložením mince do dřeváku. Je vhodné mít v zásobě dostatek jednoeurových mincí, protože zpět se nevrací. Plavbu prvního dne jsme zakončili vyvázáním na okraji Utrechtu v městském parku a vydali se pěšky na prohlídku města.