Když si seřadíte původní české knížky o námořním jachtingu do jedné řady, zjistíte, že na suchozemský národ jich je docela dost. Zasloužili se o to především Richard Konkolský, který jako první Čech obeplul na plachetnici zeměkouli, a pak mořský tulák a milovník vysokých šířek Rudolf Krautschneider. Nicméně všechna tato díla, včetně loni vydané knížky „Před přídí mys Horn“ od Petra Ondráčka, jsou reportážemi nebo cestopisy, zde spíše plavbopisy, a tudíž patří do literatury faktu – se všemi přednostmi, ale také nectnostmi tohoto žánru, jakými jsou, v horších případech, popisnost, suchopárnost a monotonie. Vždy jim ale chybí zápletka a děj s dramatickým zvratem, což patří do hájemství beletrie a formálně je obvykle vyjádřeno dialogem.
To se nyní změnilo, neboť Nakladatelství František Pozniak, jež se specializuje na jachtařskou literaturu, v edici „Plavby“ právě vydalo debut Jiřího Čecha, román „Malér lodi Markéta“. Jedná se o první původní české beletristické dílo, jež se odehrává na moři, na palubě námořní plachetnice. Pochopitelně již nejde jenom o popis jedné plavby po Severním moři, ale o dramatický příběh, o pocity lidí, kteří se dobrovolně rozhodli sdílet po pět týdnů uzavřený prostor, a v neposlední řadě o reflexi tehdejší doby, kdy námořní jachting tvořil šťastnou výjimku, jíž se dal překonat vězeňský komplex komunistického Československa.
V něm má vlastně celé dílo původ. Vzniklo z frustrace autora, námořního jachtaře od roku 1971, který v roce 1985, tři týdny před odjezdem na plavbu po Středozemním moři s posádkou, do níž už několik let patřil, nedostal výjezdní doložku, neboť kádrové oddělení podniku, kde byl zaměstnán, bez udání důvodů zamítlo jeho výjezd do zahraničí. Sedl si tedy k papíru a zatímco jeho šťastnější kamarádi pluli, začal psát příběh, jenž mu nakonec zabral celý rok. Když po změně režimu začal uvažovat o zveřejnění, váhal, zda nemá text přepracovat. Nakonec se rozhodl toliko pro stylistické úpravy.
Běžný čtenář mimo jachtařskou komunitu nalezne v knížce všechny základní pilíře románové stavby – výlučné prostředí, zápletku/děj a reflexi doby, zde komunistického režimu – avšak čtenářům z okruhu jachtařských vrstevníků poskytne ještě jedno potěšení navíc – odhalování, koho skutečného ta která románová postava skrývá, neboť malér lodi „Markéta“ se opravdu stal a aktéři příběhu měli, nebo mají své reálné vzory. Takovým dílům se říká klíčový román a v čisté formě, jakou si zvolil Jiří Čech, jsou vzácné. V české literatuře patří k nejznámějším „Český román“ Olgy Scheinpflugové, kde část osob vystupuje pod vlastním jménem.
Vzhledem k tomu, že peníze byly jenom vězeňskými poukázkami a na devízy měl monopol stát, ani relativně bohatí lidé si nemohli koupit námořní plachetnici a z těchže důvodů neexistovala ani tuzemská profesionální výroba. Nezbývala než stavba amatérská a jenom ti šťastlivci, kteří měli někoho na Západě, si mohli dovolit třeba originál kormidelní kompas nebo echolot či kvalitní plachtovinu a nikoli „Uljanku“ z Moravské Třebové, která se na moři vytahovala jako z gumy. Nicméně ani ten houževnatý člověk, který obětoval několik let svého života (a veškeré úspory) na stavbu námořní plachetnice, nemohl plout sám. Potřeboval posádku – jednak k obsluze lodě, ale hlavně jako podílníky nákladů, jež byly s výjezdem spojeny. Vzniklo tak něco, co by se dalo nazvat „patronský systém“. Patroni, majitelé lodí, si vybírali pro plavby posádku a podle toho, jak si navzájem padli do noty, se vytvářela „trvalá společenství“. Nebylo to tak jednoduché, jak to na první pohled vypadá. Měsíční pobyt v „psí boudě“ (až na jednu výjimku žádná z lodí, na nichž jsem do roku 1989 plul, neměla stojnou výšku), která sloužila nejen jako ložnice, obývák a kuchyně ale někdy i jako WC (a to byl luxus, plout na lodi s WC), vyžadoval značné sebezapření a veliký dar přizpůsobivosti, aby se ihned po týdnu posádka navzájem nepozabíjela.
Výše popsané pak tvoří výchozí situaci románu, v níž autorův hrdina Honza získá prestižní kóji na „Markétě“ patřící manželům Jiřině a Viktorovi Hoferovým, pro něž je loď, kterou stavěli 6 let, opečovávaným středobodem života. Cílem plavby jsou Normanské ostrovy v kanálu La Manche, avšak u holandského pobřeží dojde na palubě lodi k úrazu za klasické situace, které se oprávněně obává kapitán John na začátku knížky Arthura Ransoma „Trosečníci z Vlaštovky“. Mimochodem, ke čtenářům tohoto autora patřila většina průkopníků českého námořního jachtingu včetně známého pražského veterána, jenž v románu vystupuje pod přezdívkou „Růženka“, a tak se nedivme, že i na palubě „Markéty“ se posádka, pochopitelně s žertovnou nadsázkou, oslovuje pane.
Důsledkem maléru je, že na lodi zůstane Honza jenom s kamarádem Ludvou, když Viktor s Jiřinou se musejí vrátit domů. Přesto mohou pokračovat v plavbě a nikdo, kdo si vlastnoručně nepostavil loď, nedokáže pochopit váhu tohoto rozhodnutí, tu bezmeznou důvěru, kterou si Honza u svých „patronů“ vysloužil, a nikdo, kdo nikdy nevedl cizí loď, zase nedokáže posoudit, jakou tíži člověk v tu chvíli pociťuje.
Literární teoretik určitě najde na prvotině Jiřího Čecha spoustu chyb, nicméně se této knize nedá upřít seriózní snaha o psychologizaci postav, o podchycení toho, co dělá román románem – o vylíčení vztahů mezi lidmi, kteří tvoří posádku „Markéty“, a nikoli jen o záznam uplutých mil a zda svítilo slunce, nebo pršelo. A obdobně se knize nedá upřít přesah, když se jedná o unikátní výpověď o době – o záznam tehdejšího myšlení – přesnější než jakýkoli dokument.
Pro dnešní jachtaře je samozřejmostí sednout si do auta a za dvanáct, čtrnáct hodin se zabydlet do nejmodernějšího typu námořní plachetnice, jejíž pronájem, když se rozpočítá na jednotlivé členy posádky, neznamená nijak astronomickou sumu. Čechův román pak konfrontuje tento dnešek s minulostí, když evokuje onen žebrácký pocit, jenž se v komunistických časech neodstranitelně přimíchal k opojení z prvních plaveb, jež navíc poznamenala hořkost z návratů, neboť žádný z námořních jachtařů neměl před rokem 1989 jistotu, že se na moře budeme moci příští rok vrátit. Zavřít mohou, pustit musí, praví vězeňská moudrost, leč ta pro námořní jachtaře neplatila, nás pustit nemuseli.
Nevím, snad z ostychu nebo ze strachu jsme mezi sebou o těchto pocitech nehovořili. Nejen okouzlení z volného horizontu, z rytmického šumotu slané vody kolem přídě vlastnoručně postavené lodi, z rudého kotouče Slunce nořícího se při západu do vln, a pýcha na to, že se dokážeme vlastními silami dopravit do neznámých přístavů, ale též vztek na domácí poměry a hořkost, vyplývající z jachtařského živoření jako důsledku komunistické nadvlády, jsme si nechávali pro sebe. Teprve po dočtení této knížky jsem si uvědomil, jak byly pocity naší jachtařské generace stejné. Že nás přivedly na moře tytéž touhy a sny a že je doba, do níž jsme se prostě narodili, i stejně pošpinila. Pro mne osobně je toto poznání největším přínosem „Maléru lodi Markéta“ a důkazem pravdivosti příběhu, který je zde vyprávěn. A který statečně ponechává na čtenáři, aby rozhodl, na co mohou být námořní jachtaři té doby hrdí a na co ne.
Jiří Čech, Malér lodi Markéta, Nakladatelství František Pozniak, Nasavrky 7, Dražice 391 31.
Psáno v Praze 11. 5. 2004
Převzato z rubriky Mrožoviny politického a psího denního www listu Neviditelný pes.