Skupina švédských poslanců proto přišla s novým
požadavkem na to, aby byla největší katastrofa v poválečných
dějinách osobní námořní přepravy znovu důkladně vyšetřena a aby z
ní byly vyvozeny patřičné závěry a důsledky.
V čele iniciativy stojí sociálnědemokratický poslanec Kent
Härstedt, který byl osudné noci také na palubě Estonie a který
jako jeden z nemnoha katastrofu přežil. Jeho návrh však podporují
i poslanci dalších čtyř parlamentních stran.
„Na minulém vyšetřování bylo mnoho špatného,“ prohlásil
Härstedt k dosud zjištěným faktům a ke zprávě, která byla jako
závěr mezinárodní expertní komise zveřejněna v roce 1997. Nejméně
25 bodů tohoto dokumentu je podle něj „velmi diskutabilních“.
Důvěru ve zprávu přitom podle Härstedta nemá ani řada odborníků z
oboru námořní dopravy.
„Nevěřím žádným konspiračním teoriím, ale právě proto, že
existují, by obnovené vyšetřování bylo užitečné. Jestliže minulá
zpráva byla správná, nechť se to potvrdí, jestliže ne, přispěje
nové šetření k lepší budoucnosti cestování po moři,“ míní Kent
Härstedt.
Zájem o nové vyšetřování je ale ze strany švédské vlády velmi
malý a vlády zbývajících dvou zainteresovaných zemí, Finska a
Estonska, jsou k této myšlence ještě skeptičtější. Třebaže bývalý
švédský premiér Ingvar Carlsson krátce po katastrofě slíbil, že
trup Estonie bude z Baltu vyloven a neštěstí odpovědně vyšetřeno,
po nedlouhé době se přístup oficiálního Švédska změnil a ve
spolupráci s Finskem a Estonskem bylo místo neštěstí oficiálně
vyhlášeno za podmořský hrob s hrozbou trestu každému, kdo se k
vraku přiblíží.
Politikové navíc požadovali, aby byl vrak Estonie na dně moře
zalit betonem, což ještě více posílilo spekulace a výskyt
konspiračních teorií. Z betonování pod mořem však nakonec sešlo.
Estonia ztroskotala 29. září 1994, tedy krátce poté, co se ve
Švédsku po letech změnila vláda a do řady křesel včetně vedení
ministerstva dopravy zasedli zcela noví a nezkušení ministři.
Švédsko bylo tehdy navíc „naprogramováno“ především na své
přistoupení k Evropské unii, k němuž došlo jen tři měsíce po
katastrofě.
Zatímco některé hlasy dnes ve Švédsku politiky chválí za to,
že „zavřením hladiny“ nad citlivým případem dopřávají obětem
důstojný poslední odpočinek, jiní, včetně řady pozůstalých,
nemají kvůli jejich počínání dodnes jasno v tom, co přesně vedlo
ke smrti jejich blízkých a kdo za ni byl skutečně odpovědný.
ČTK