Pokud Vám následující vyprávění připadne jako příliš mnoho povídání o záchodech, jídle, pitné vodě, spaní a nedostatečné opěvování krás přírody, krajiny obcí a všeho možného tak mějte útrpnost s autorem, který opojen nádherou přírody, vody a krajiny nedokáže více než ironicky breptat o nedokonalostech svých, svých přátel, známých a vůbec veškerého našeho činění.
Úvod
Po řadě dlouhých úvah a snů jsme se rozhodli vyzkoušet si vícedenní plavbu na hausbótu na Baťově kanálu. Není to pro nás cizí region, vlastně jsme zde 10 let bydleli, ale chtěli jsme ho poznat prostě trochu jinak. Před ostatními návštěvníky jsme byli zvýhodnění jistými konexemi (které jsme občas využili) a dobrou znalostí kanálu i jeho okolí. Na druhé straně řízení lodí bylo pro nás mimo několik krátkých zkušeností neznámem, a také nás zajímalo, jak zde člověk může prožít dovolenou i jak rodina včetně malých dětí bude reagovat na vícedenní pobyt na lodi.
Den první
Onen slavný den, kdy naše rodinka konečně vstoupila na palubu lodi a odevzdala se náruči milovaného i proklínaného Baťáku začal symbolicky – hustým deštěm. Je pravda, že občas pršelo i trochu méně, ale to jen proto že i mrak se musí občas nadechnout, aby se pak mohl pořádně vyždímat. Představa, jak mokří stěhujeme věci na palubu lodi, voda shora, voda zespod, zima (18oC) vedla k řadě návrhů náhradního programu, spojeného s množstvím požitků nejrůznějšího druhu. „Máme rezervovanou loď, nemůžeme tam ani nepřijet“ velí hlava rodiny „vrátit se dá vždycky!“ Naštěstí odpoledne na chvilku přestalo cedit a v Hradišti u supermarketu se na okamžik roztrhly mraky a zasvítilo slunce. Chvatně vysvětluji, že zde máme nejsušší a nejteplejší klima v Česku, výběžek Panonie, a že když trochu prší tady, jinde si už dávno nedovedou slunce ani představit. Sugesce a lákavé potraviny vykonávají své a tak plně naložení vyrážíme do Spytihněvi. Rejdař nás zaučuje do ovládání člunu, tajů i překvapení vodní cesty. Už jsem pár motorových člunů řídil a tak se cítím docela v pohodě, počítám se setrvačností a už bych nejraději vyrazil na řeku – taková romantická večeře na řece třeba u Napajedel – to je první sen, který bych chtěl vyzkoušet. Je nás plná loď, a než jsme se nalodili, trochu uspořádali věci, hodinka byla pryč a soumrak tady (rejdař nás opatrně upozorňuje na množství rybářů na řece – a to jsme pochopili až později). Příjemně povečeřet se dá i v přístavu a pak už na kutě. Pan rejdař má nejen osvětlenou rejdu, ale i teplou sprchu a čisté záchodky – prostě pohoda. Zase prší, což nevadí (jsme v suchu), ale škvírami protahuje docela studený vítr. Řeší to přikrývka na hlavu a pak spánek.
Den druhý
Ráno už jenom drobně krápe – s překvapením konstatuji, že nějaká kapka ani nejmenším prckům nemůže pokazit náladu – vstáváme po sedmé a po ranní hygieně vyrážíme na řeku – splnit si mastňáckou vizi snídaně na plující lodi. Ukázalo se, že za jizdy vlastně stále někdo musí řídit, pofukuje pokaždé z jiné strany, lodníci mají práci za odjezdu i přistávání… prostě bezstarostné jídlo si představuji jinak. Za chvíli jsme dojeli do Napajedel a s vděčností se vyvázali na provizorním přístavišti, ale od lodi jsme měli strach všichni odejít. Představa vtipálka s nožem v ruce a následně nás pobíhajících po břehu a hledajících svůj plovoucí domeček vede k rozdělení posádky. Nemáme na lodi nic cenného (propocený spacák snad nemusím počítat), možná kdybychom měli ocelový řetízek se zámkem, cítili bychom se bezpečněji – snad příště. Napajedla jsou docela malebným městečkem, nejen na obrázcích před třemi sty lety, ale dokonce i dnes. S dětmi jsme přes pohledné náměstí vyšplhali po schodech ke kostelu, na místním trhu koupili mamce perníkové srdce, netušili jsme, že se dá vloupat k panu starostovi na věž radnice a na blízkém hřbitově navštívit Aničku Zelíkovou. Inu Napajedla. Odpadkový koš je na náměstí. O desáté jsme už zase byli ve Spytinově a vjeli první komorou do kanálového úseku. Zastavili jsme se u naučné stezky, děti uspokojivě jevily zájem, jedna část cestičky už byla dost zarostlá, a hlavně chyběla voda ve stružkách. Podržel jsem minutu ticha za řadu budovatelů nápustného zařízení. Průjezdy plavebními komorami byly bez problémů, obsluhy (komorníci) pozorné, otevírali komory dopředu, takže jsme se vyvazovali až v komorách, pohoda. Zakecali jsme se s komorníkem v Babicích a málem nám zůstalo odrazové křídlo nad rantlem, na PK Huštěnovice jsem přistihl manželku, jak vyvazuje loď napevno, ale jinak bez problémů. Krásná příroda (na kanále bylo nádherně a divoce). K polednímu jsme dojeli do Starého Města, kde se nám podařilo zakotvit (po dohodě s obsluhou občerstvení). Na lodi jsme nenechávali nic cenného (nabíječka zůstala u ochotné obsluhy bufetu). Skočili jsme si na WC, vysypali odpadky, teplou sprchu jsme nevyužili. Prosil jsem o pohlídání lodi, obsluha občerstvení říkala, že se na nás mrkne (ale raději bych zaplatil nějakou padesátku a dostal papírek o hlídání, kdybych si mohl být jistý, že přebírají odpovědnost za loď). V jednu jsme vyjížděli jsme na kolech na Velehrad. Už jsme tam byli vícekrát, ale je to hezký výlet a chtěli jsme otestovat fungl novou cyklotrasu a případně se konečně kouknout do archeoparku. Vyrazili jsme kolem hlavních cest – pro hustý provoz na chodnících – za nadjezdem nad obchvatem jsme optimisticky odbočili na cyklotrasu. Zpočátku to byl příjemný zážitek, nový asfaltový povrch, žádný provoz, ale pak to tedy bylo pořád nahoru dolů – asi to bude dobrá trasa pro pěší, ale na kole se mi jezdívalo líp po hlavní cestě. Podél budovali zastavení křížové cesty, což bude zajímavé pro poutníky, někde jsou vysazeny nové stromky. Na Velehrad jsme dorazili hodně vyhládlí kolem druhé – na venkovní občerstvení bylo moc chladno, hotel Velehrad byl obsazen soukromou společností a tak jsme se uvelebili na Mlýně, několikanásobně přešvihli svůj rozpočet a dali si do nosu. Bylo to skvělé, salónek byl krásně vyzdobený květinami po poslední svatbě. Na chvilku jsme zašli do baziliky, vstup je zdarma jen u stolečku se přispívá na opravy. Naše malá neusnula a tak kolem kačenek jsme se vraceli zpátky. Čas se už nachýlil a protože jsme chtěli dolů po řece a dát prcka spát nechali jsme archeopark na příště a co nejrychleji jeli po rekonstruované hlavní cestě a za chvilku byli zpátky ve Starém Městě (doufám, že tam nebude v budoucnosti zákaz vjezdu kol). Ještě jsme si chtěli prohlédnout lákavé zahradnictví a navštívit zajímavý krámek se sýry, ale už nebyl čas. Díky konexím jsme měli mimořádně zajištěné komorování po páté, a proto jsme mohli vyrazit. Při odjezdu se mi podařilo se předvést – bokem (nebo křidélkem) jsme narazili do larzeny za velké pozornosti bufetu. Bylo zataženo, ale nepršelo a na vodě bylo naprosto fantasticky. Po dopoledním kanálu v bujné vegetaci zase řeka s vysekanými břehy a vysokými lesy byla paráda. Začal pomalu padat soumrak, mlha nad řekou – nádherné pohledy. Komorování bylo sice podstatně delší, vždycky jsme se museli chytit před komorou, otevřít, vyvázat v komoře a pak se zase vyvázat pod komorou, abychom ji zavřeli – ale byla to pohoda. Dálková ovladačka – až se podaří překonat všechny legislativní a jiné bariéry – bude pro zkušenou posádku revolucí v plavbě. V Kostelanech jsme zpomalili na slabší půl plyn, protože jsme jeli tak rychle, že jsme nestačili prožívat okolí. – a pak jsme jen pomaloučku pukali dolů. Děti mastily karty nebo si četly, rodiče popíjeli kafé a relaxovali. Pod Nedakonickým jezem začaly neudržované břehy (výsledek tuhého boje ekologů s Povodím za bobra bobrovatějšího) a zelená džungle vytvořila úročiště pro minimálně 70ti členné hejno divokých kačen. Nádhera, ekologům píši bodík. Už padal soumrak a najednou jsme vlítli do 10 rybářských vlasců přes celou řeku a lítali zleva doprava a zpátky. Nedoporučuji plavbu za soumraku – mít namotaný takový vlasec kolem vrtule nebo různě za něho viset z lodi není opravdu nic moc, naštěstí se nám to nestalo. Ještě nebyla tma, ale soumrakem by se tento čas dal nazvat. Ono to tak nemá být, ale málokdo má osvětlenou loď na noční plavby a rybáři to tak dělali staletí a nejsou na lodě zvyklí… Vjezd do Ostrohu byl monumentální – zámek, věže, zrušený ale zatím ještě ne zcela zbořený pivovar s historickou sladovou, mosty,… Zakotvili jsme v horní rejdě před komorou, vyvázali se na značku a můstek. Celkově monumentální dojmy, prožívám hluboké nadšení pro Baťák. Nemohl jsem usnout, přemýšlel nad tím, že za 10 let tady bude chtít parkovat tak 200 lodí a nebude je kam dát. Tráva na břehu byla kosená a tiše hnila na zemi. Pitné vody jsme měli ještě dost. V jednu v noci začalo pršet a pak lít. Naštěstí dnes nebyla v Ostrohu či blízkém Veselí diskotéka.
Den třetí – středa, déšť, tak 22°C
Ráno hustě pršelo. Připevnil jsem igelitové plachty nad nekrytou částí paluby a přes kola, takže jsme byli více chráněni. Díky druhé posádce, která se dohodla s komorníkem jsme vypluli už v 9.00 hodin. Hustě pršelo, ale bylo pěkně, ovšem pokud by nepřetržitě lilo až do večera asi by jsme začali uvažovat o kapitulaci. Nad veselskou komorou čistili ze sacáku horní rejdu. Chvilku jsem přemýšlel, jestli nás pustí, ale nebyl problém. Docela to pro ně bylo pracné, ještě jsme je upozornili na druhou loď, která jede za námi (pokud by přes rejdu jelo tak 10 lodí za den, tak nemají šanci nic udělat, jenom demontáž lan trvá půlhodinu). Před polednem jsme přibyli do Veselí, kde slibovali pěkné počasí na odpoledne. Podařilo se nám zajistit horkou sprchu a po krátké přestávce jsme vyrazili dál (přístav ve Veselí i blízký zámecký park už docela dobře známe). Na kanálu postupně přestalo pršet a ve Vnorovech kolem dvanácté vysvitlo sluníčko. Jak nás uviděli, hned začali připravovat komoru, ale rozhodli jsme se poobědvat, tak jsme se vyvázali před komorou a pojedli. Při manévrech při nájezdu do komory jsem znervózněl a ve středu zájmu široké veřejnosti a obsluhy PK najel lodí na svodidlo (ve skutečnosti se uvolnilo ovládání natáčení motoru, takže nulová poloha nebyla ve středu). Naštěstí jsem na to přišel, opravil, ale nezbavil se nervozity, takže jsme v komoře narazili na vyčnívající betonový pilíř a dcerka (13) mi spadla čelně přes palubu. Dodnes nechápu proč jsem tak zmatkoval (jestli to svést na poryv větru? nebo na vynervovanost po předchozím nárazu a opravě), když všechny předchozí komory jsme propluli bez škobrtnutí a v absolutní pohodě. Terku jsme vytáhli bez problémů (loď prakticky stála) a pak už bez potíží přejeli přes řeku do druhé komory. Komorník na nás pohlížel velmi přísně a něco prohodil o nespolehlivých lodích a vůbec jsme se mu nelíbili. Nenechali jsme se vyvést z míry a při odjezdu jsme ho zdravili a mávali mu. Stále ještě trochu nervózní jsme projeli strážnickými komorami, ve Strážnicí se před námi objevil Ámos, ale právě vyjížděl a tak jsem pro míjení z důvodu větší jistoty raději volil vyvázáni se na pravém břehu – zachytili jsme se háčky na dřevinách. Krátce jsme zastavili ve Strážnici, občerstvili se nanuky, navštívili místní WC a jeli dál. Zlepšilo se počasí, občas svítilo slunce, byla nádhera a po krásném kanálovém úseku obrostlém stromy jsme dojeli do Petrova. Tam jsme zakotvili vedle můstku. Ještě jsem šel pozdravit komorníka. Zřejmě oprávněně mi nedoporučoval cestu dál k výklopníku – viděl už vícekrát, jak se neúspěšně tato loď vracela (ale jiní propluli). Vhledem k pokročilé době a možným rizikům (a taky trochu schlazen po Vnorovském zážitku) jsem to vzdal a šli jsme se projít po dědině hlavně s naší nejmenší (3), aby byla trochu utahaná a rychle usnula. Hledali jsme nějaké průlezky, ale byly pečlivě zamknuté v zahradě školky. Vrátili jsme se k lodi a povečeřeli (původně plánovanou návštěvu restaurace jsme vynechali – bylo to daleko a taky by to byla zase hromada peněz). Převesloval jsem s lodí na druhou stranou, vyvázal se pod malebnou hruškou (abychom měli více soukromí – ony hlásky našich dětí se musely po vodě docela rozléhat). U můstku si nahodil rybář, ale tvrdil, že mu lodi nevadí, že proberou ryby ze spánku. Dámská posádka z druhé lodi si přivlekla pětky s vínem z Plžů a povídali si u svíčky a kytice na přední palubě. Seděl jsem na přední palubě, voněl k naší slivovici a kochal se výhledem na vodu, domek a Petrov a čekal až manželka uspí naši nejmenší. Byl nádherný večer. Po celou dobu plavby pobyt v těsné blízkosti vody, zvýšené vlhkosti byl velmi příjemný. Ještě tam kotvil další hausbótek s dvěma mladými lidmi. Hluk z rozhovorů a našich dětí vypudil rybáře dále. Přesvědčil jsem manželku ke společenské návštěvě druhého hausbótu se čtyřmi dámami, se kterým jsme se potkávali po celou plavbu. Byly to čtyři porodní asistentky z jednoho špitálu ze severní Moravy, které se vydaly na hausbótu a zřejmě to docela úspěšně zvládaly (jak někteřímříkali – daleko líp, než spousta chlapů). Měly docela podobné pocity jako my, bylo to příjemné povídání.
Den čtvrtý – čtvrtek, slunce, pařák – alespoň 25 °C
Ráno nás probudilo slunce. Manželka s děvčaty se projeli na kolech do obchodu. V duchu jsem děkoval tomu, že je tady tak málo lodí a převázal hausbót tak, aby nám při snídani na palubu svítilo sluníčko. Než jsme pojedli a vybatolili se z lodi bylo skoro 10 hodin, došla nám pitná voda. Přepadl jsem obecní úřad a protekčně si u paní starostky zajistil naplnění lahví, až se budeme vracet. Jinak jsme po cyklotrase pokračovali do Skalice. Úzká cesta byla téměř prázdná, ale když kolem nás profičel autobus, trochu jsme měl o děti strach (ideální a nejkratší cesta do Skalice je od Výklopníku). Přijeli jsme do Sudoměřic, (na návsi mají paralelní cyklotrasu pro takové cyklisty jako my) a navštívili malý obchůdek se smíšeným zbožím. Starší pán (asi důchodce) byl velmi milý a bylo nám líto, že takovéto malé krámky jsou zřejmě odsouzeny k zániku. Nabídka školních potřeb byla tak sugestivní, že náš šohaj si chtěl zakoupit sešity do školy, aby měl všechno v pořádku, neprošlo mu to a velice těžce to nesl. Pak jsme pokračovali ke starému hraničnímu přechodu. Ostatní cyklisté měli z něho strach a tak podle cedulí odbočovali na nový obchvat ale my se neohroženě blížili hromadám panelů a úzké škvírce mezi nimi. Sám jsem také znejistěl, jestli po nás nezačne někdo střílet (pozůstatek totalitní výchovy) ale veden pevným přesvědčením o své znalosti zákona o malém pohraničním styku mezi ČR/SR a nutností tohoto experimentu jsem psychicky vydržel, nedbal na varovné hlasy celé rodiny a spousty zákazů vjezdu pro všechny a v klidu jsme projeli. Nikdo nás nekontroloval. Slovenská cesta byla příjemná, žádný provoz, jen později tam profičelo pohraniční auto. Až na pěkné Skalické hlavní náměstí jsme přijeli po prázdné cestě, tam jsme zamknuli kola a snažili se najít záchody. Do hospody se nám nechtělo a tak jsme navštívili kulturní dům kde jsme se po známosti protlačili přes prodejce textilního výprodeje. Byly pěkné, čisté, automatické a fungovaly – asi proto, že nebylo jednoduché se tam dostat. Na náměstí jsme nahlédli do kostela, předsíň byla otevřená. Pak jsme poseděli na lavičkách, bylo to příjemné, jenom mě šetřílkovsky mrzelo, že jsem si zapomněl vzít z domu slovenské peníze. Kurz běžně používaný u prodejců (1CZK = 1SK) mě zabraňoval dát se do nákupů. Zbaštili jsme svačiny, vypili vody z česka, pro děti na náměstí koupili zmrzlinu a vyrazili na cykloprohlídku města. Skalica je pekné město. Na perfektní mapě na náměstí (zvětšený letecký snímek) s vyznačením nejzajímavějších budov jsem navrhl ideální prohlídkový okruh a vyrazili na Kalvárii. Trasu jsme museli trochu modifikovat, protože při probíhající rekonstrukci povrchů vozovek se s pěšími příliš nepočítalo. Od hřbitova jsme se vyškrábali na Kalvárii, vyděsili mladé zamilované a kochali se nádherným pohledem na město se spoustou věží. Druhou stranou jsme obcházeli rozkopané ulice (u rondelu jsem znejistěl a špatně odbočil) a na krásnou ulici se středním stromořadím a asfaltovou pěšinou jsme se dostali až dál. Pak jsem ještě jednou ztratil směr a skončil ve slepé uličce před hradební zdi. Jako na zavolanou tu stále opravna kol, (zvenku to vypadalo jako z pohádky- domeček pod hradbami) ale s pánem jsme si velmi nesedli – s naším problémem s rozpadající se dětskou sedačkou nám moc nepomohl. Za hradbami náš malý objevil staré dopravní hřiště a přes díry v plotě jsme se krásně projeli. On se trochu vyřádil, my byli rádi, že se zklidnil, protože jeho předchozí styl jízdy, zvláště dodržování bezpečných vzdáleností, neočekávané zastavování a nečekané křižování cest všeho druhu nás jako rodiče dovádělo k šílenství. Dle jeho názoru toto staré dopravní hřiště bylo jediná věc, která stála za to, „bylo to skvělé, jinak celá Skalice byla o ničem“. Cyklisté na přechodech ve Skalici se musí chovat velmi opatrně, a to i když nemluví česky. Jinak jsme zase přes kopeček přejeli k hraničnímu přechodu. Pohraničník na nás zavolal, jestli máme děti zapsané v občance a já lehkým tónem odpovídal (a skutečně jsme měli). V Sudoměřicích naše ženy a dívky nakoupily v dobře vypadající masně a my zamířili do Petrova. Na radnici jsem si vyzvedl bandasky s vodou, děvčata nás zásobila v obchodě a vyrazili jsme k lodi. Zatímco se dovařoval oběd s dětmi jsme kousky chleba a rohlíků nakrmili spousty malých rybiček a jednoho asi sumečka (dravě se vrhal jak na chleba tak i na rybičky). Bylo po poledni, na silnici byl docela pařák, ale tady na lodi bylo příjemně. Jenom jsem ji převázal tak, aby nám na palubu padal stín, zezadu pověsil ručníky. Po odpoledním spánku jsme se vydali do Strážnice. Bylo tak nádherně, že jsme zpomalili úplně co nejvíce, abychom mohli dostatečně vychutnat stromovatost celého úseku. Bylo mi ho líto, protože má být v budoucnosti vykácený – to aby se lépe udržoval – a chápal jsem ekology, kteří se přivazují ke stromům. Také jsem přemýšlel nad tím, že když nějaký strom zasahuje do průjezdného profilu v cestě je jednou možností ho skácet a druhou tam postavit třeba dřevěnou dalbu – což není práce ani tak pro Povodí ale spíše pro ekology. V tomto smyslu bych se k nim rád připojil, ale dnes snad není ke komu. Zdá se mi, že zájemci jsou jen o demonstrace proti Dunaj-Odra-Labe kanálu ale nikoliv o udržení toho, co teď na Baťáku existuje (aniž by se zrušila stávající plavba). Možná to vychází z toho, že pro lidi principu je rekreační motorová plavba trójským koněm pro potenciální nákladní lodě. Skutečnost, že díky turistice je v kanále víc vody která se rozvádí zvlášť v období sucha do celé krajiny je moc nezajímá. Pro milovníky kanálů je pak přírody na Baťáku víc než dost. S rozvojem turistiky se pak kácí stromů stále více, rušení přibývá – a nějakým revitalizačním (nebo kompenzačním) opatřením se svorně smějí oba tábory. Pod korunami stromů jsem zapomněl na trudné myšlenky a oddal se prožívání okolí. Při té malé rychlosti jsme asi měli obrovskou spotřebu benzímu, ale motor téměř nebylo slyšet, byla to nádhera. Odpoledne jsme dopukali do Strážnice, kde jsme zjistili, že na řece je zvednutý vodní stav, který bude zřejmě stále stoupat (na severní Moravě byly povodně) – přejezd ve Vnorovech byl aktuálně nesplavný, ale do zítřka by to mělo být dle místního rejdaře v pořádku – tato předpověď se mi být zdála reálná a rozumná. Na večeři jsme měli návštěvu – tetu – a vyjeli jsme na Veličku, kde jsme se vyvázali u starých přístavních můstků s romantickým pohledem na komory a zámek. Byl jsem rád, že máme dostatečně dlouhá lana. Večeře byla příjemná, pak jsme vyjeli na prožívačkovou plavbu po Strážnici. Nádherný podvečer, rybáři vlídní (zdravili jsme je, jeli pomalu a dopředu se mírně vyhýbali splávkům). Trochu jsem podcenil rychlost stmívání a tak jsme dojeli téměř za tmy. Pořád se mi nelíbilo to kotvení u přístupného břehu a tak jsme po využití WC v přístavu převeslovali na druhou stranu a vyvázali se na stromech u Skanzenového břehu. V noci lehce pršelo. Ve čtyři v noci místní hoši posíleni alkoholem vyřvávali u hausbótu našim známým tzv. „do ouška“. Trochu mě mrzelo, že jsme je nechali sami, – mohl jsem je taky převézt na druhou stranu. Jinak tam byla tma jako v ranci – nevím, jestli by tak křičeli, kdyby tam svítilo veřejné osvětlení.
Den pátý – pátek, déšť, slunce, zvednuté vodní stavy, 22stupňů
Ráno nás probudil deštík a pak sluníčko. Pěkně jsem převázal loď přídí ke strážnickým věžím a tak jsme posnídali s krásným výhledem. Pak jsme čekali na tetu, která chtěla s námi ještě přejet do Veselí a nadchla ji ta podvečerní plavba. Známým jsem radil, jak přes Vnorovské křížení i v havarijních alternativách a pak jsem jim doporučil, aby si vzali lodivoda (měl jsem pocit, že jsem o tom kdysi slyšel) – aby měli větší pocit klidu a pohody. Myslím si, že když je plavební dráha plná sedimentů, tak to je opatření u lodí docela obvyklé. Začaly chodit zprávy o vysoké vodě a tak žena a děti se chtěli také vrátit, „abychom zbytečně neriskovali“ ale já jsem je lákal alespoň k vnorovským komorám abych si to prohlédl, že místo už znám řadu let a rád bych je viděl i na horní hranici splavnosti (průtok byl přesně pod hranicí zákazu plavby). U komor jsme se vyvázali, právě když se komorovala Danaj, pozdravil jsem kapitána, říkal, že to není tak špatné, akorát že plave dost dřeva (později jsem slyšel, že obtížnější průjezd je desítka kubíků pod hranicí splavnosti, kdy jde voda rychleji). Prohlédl jsem si řeku, proud nebyl silný, spíše ty klacky by mohly být problémem, ale my jsme měli přední část lodě ponořenu více než záď i s motorem, tak jsem byl vcelku bez obav. Komorník nám ještě rozumně radil jak jet a pak jsem to rozpálil proti proudu (a málem až do Veselí) ty obavy byly zbytečné, musel jsem hodně ubrat plynu a proud nás kliďánko snesl k druhé komoře, v pohodě jsme projeli, minuli se s Karolínou (také na té vodě neměli problém).
Po dvanácté jsme byli ve Veselí. Na naše šprčky to bylo už i dost (manželka měla nastoupit v pondělí do práce) a tak jsme ve Veselí změnili posádku a vyrazili proti proudu jen ve trojici syn, dcerka a já. Bylo nádherně, ale chtěli jsme co nejrychleji projekt říční úsek do Hradiště a pak – když bude hezky – přespat ve Staráku a jít s našimi adolescenty na nějakou pěknou večeři. Ještě se k nám připojila Spytihněvská žízeň (doufali, že využijí našich kontaktů na PK) aspoň do Staráku (pak už je to v pohodě). Nakonec vyjeli o hodinu dříve, něco času strávili nad zdymadlem ve Veselí (museli čekat na převázání sacáku) takže my jsme za nimi projeli v pohodě. Nádherné počasí, slunce, vyhýbali jsme se proudnici, ve které byla spousta dřeva, jinak byla řeka čistá i klidná. V Ostrohu jsme museli chvilku počkat na komorníka, pod komorou byla spousta dřeva, ale to jsme pomalu prokoníčkovali (lod´ jsme táhli na laně ze břehu – měl jsem strach, abychom nepřesekli klínek nebo nepoškodili vrtuli) a v klidu odstrkávali kusy dřeva pádlem. Dřevo bylo zafoukané východním větrem z blízké proudnice. Komora byla čistá a horní rejda také, tak jsme vyrazili nahoru. Spytihněvská žízeň se občerstvovala v místní hospodě a zůstala hodně za námi. Krásné to bylo nad Ostrohem, kde jsem kvůli desítkám kačen opět blahořečil ekologům. Nedakonická komora byla ovšem na horní hladině, otevřená a hlavně plná dřeva. Nakonec jsem se dokřičel na obsluhu (byl jsem až u domku). Netvářili se na nás příliš nadšeně, ale pak říkali, že celý den komorují spoustu dřeva, kterou jim do horní rejdy nahání vítr. Je pravda, že jsme dřevo míjeli vždycky v takových intervalech (což by mohlo odpovídat jejich komorování). Tak jsem se snažil obrátit atmosféru v žert. Zavřeli komoru a pak pustili dřevo dolů – a mezitím nás dohnala Žízeň a udělal jsme ji pěkně cestu do komory i ven z ní přes hromady dřeva (zkoušeli jsme to vyveslovat ale proti dřevu jsme neměli šanci tak jsme to velmi pomalu projeli motorem a před komorou nás Žízeň frajersky předjela a konstatoval jsem, že jsme to vyžrali. Holt, kdo umí – umí, ostatní hledí… Tak jsme společně jeli dále. Po známostech jsem si začal zajišťovat komorování na vyšších komorách (pomalu se blížila pátá) – a všechno fungovalo. U Kunovského lesa jsme pak trochu technicky pomohli i Žízni a s veselou projeli přes zdymadlo Kunovský les. Zase se začalo smrákat a s přestávkami drobně pršet. Když to vypadalo tak nevábně, změnili jsme ve Staráku plány, zabalili hospodu i večerní posezení a zkusili dojet až do Spytihněvi. Od Hradiště krajina už začala vypadat více průmyslově (když jsme jeli dolů, tak mi to nepřipadlo). V PK Staré město mě překvapilo, jak moc přepadává voda přes horní dveře, ale to je tam prý obvyklé. Jenom jsem měl strach, jestli vůbec to šubry stačí pojmout, aby se nám vůbec otevřely dolní vrata. Nebyl problém. Večerní baťák začal zase vypadat kouzelně. Kolem přístaviště jsme jenom profičeli ale po kanále jsme jeli pomaličku, ať si to prožijeme. Na PK Huštěnovice jsme trochu pokecali s komorníkama a v klidu pokračovali. Na další komoře vládla veliká pohoda, paní měly otevřeno a zkomorovali nás bez problémů, ačkoliv bylo už daleko po šesté. Byly velice příjemné, a tady na horním toku jsem si uvědomil, jak se pomalu vytváří určitý okruh lidí, kteří kolem kanálu žijí a kteří kanálem jezdí, určité přátelství, takový závan starých Baťovských dob. Už jsme si o tom začali povídat dříve – ale tady to vyznělo daleko silněji. Zdálo se mi, že některé lidi těší, že „jejich“ komora je v provozu. Říkali, že je vidět, když jedou lodi dolů tak je osádka nesehraná, pokřikují na sebe, vládne tam zmatek, ale když se vrací, už jim to jde, jsou sehraní, ví, co kdo má kdy dělat. Byl to zrcadlový podvečer, kanál vypadal zcela tajuplně ale před Spytihněví začalo zase velmi hustě pršet. Dojeli jsme až v noci, uvítala nás osvětlená komora, veselá hospoda, rejda a déšť. Tak jsme to tam nabalili na auto, vyrovnali s rejdařem a valili domů. Po nasednutí do auta jsem musel zkontrolovat, jestli nemám něco s pneumatikami – protože valivý odpor auta po příjemném klouzáním lodí po hladině byl přímo odporný.
Závěr
Na vodní cestě jsme nakonec strávili přes 100 hodin, projeli 75 km, propluli 12 plavebními komorami, ujeli 31 km na kole, spotřebovali 45 l benzínu. Vůbec nám nevadilo, že se nekomoruje jeden den, ale nebýt protekce by nám dost vadilo, že se komoruje jen do páté. Chyběly nám jenom teplé sprchy v každém přístavu. Plánoval jsem ještě dojet do Veselí po řece a zhlednout panoráma z hladiny a na kole dojet z Otrokovic do města, kde to všechno začalo – Baťova Zlína, projet se ředitelským výtahem a dát si kafe na střeše kdysi nejvyššího mrakodrapu Československa (možná že to vůbec nejde), také jsem chtěl vyzkoušet nezpevněnou cyklostezku z Ostrohu do Ostrožské Lhoty s ochutnávkou vyhlášeného cukroví, lodí přijet k Výklopníku a na kole poznat okolí, mrknout se na Kanadu nad Hradištěm … Prostě je toho hodně, co bych chtěl ještě vyzkoušet a možná příště bude více času… Láká to i švagra s rodinou, že bychom jeli společně více lodí, – no uvidíme. S lodí jsem byl moc spokojený – byla jednoduchá, promyšlená (při plavbě jsem seděli ve středu dění, s nádherným výhledem a kontaktem s přírodou, možností snadného přistání a výstupu z lodi kdekoliv, ochranou proti větru i dešti, s motorem, který má dostatečnou rezervu) a hlavně byla blbuvzdorná – prostě můj ideál.
Doušky
Douška milovníkům dokonalých lodí a plně vybudované infrastruktury, pro které je Baťák prostě málo vybavený:
Milý příteli, po čase bojů za veliké věci a ideály možná zjistíš, že život se skládá ze spousty nedůležitých maličkostí, které ti mohou neobratně naznačit, že na sebe lidé vzájemně myslí a že se snaží mít porozumění. Víš, ono snad ani tolik nevadí, že na lodi nemáš splachovací záchod či teplou vodu z kohoutku ale když si nemůžeš pověsit ručník nebo se oholit před zrcadlem – a to jsou opravdu maličkosti – tak si připadáš trochu jako vetřelec ve světě, kde jsi cizí. Tady nejde o peníze, protože skutečně veliké věci kolem nás probíhají nepozorovaně a nepovšimnuty – jen o těch nevýznamných se píše v novinách (jinak by se o nich nevědělo vůbec).
Pro ty kdo na lodi či Baťáku nikdy nebyli, přikládám několik doušek:
• Několik myšlenek o posádce
Kapitán
Aneb první po Bohu. Je nutné mít v posádce jednoho (právě jen jednoho) kapitána – osobu, která bude rozhodovat a pocítí zodpovědnost za celou posádku. Na něm bude záviset bezpečnost v kritických okamžicích, protože mu nikdo zvenčí nebude moci pomoct. Zvláště když se rozjetá třeba dvoutunová loď bude nezadržitelně klouzat k nějaké překážce (a nikdo nebude vědět, jak ty dvě rozjeté tuny zastavit). Kapitán by měl řídit loď, v blízkosti překážek (mostů, komor vždy zpomalit, odhadovat možné mělčiny a vyhýbat se jim (na to jsou dobré plavební mapy) správně se vyhýbat s protijedoucími lodím (větší loď má přednost před menšími), v případě nejistoty umět přirazit ke břehu, chránit motor aby nepřišel ke kamenům anebo se úplně neurazil nějakým super nevhodným nárazem. Na vodě, dokud loď není pevně vyvázaná, nikdy nevypíná motor, protože by přišel o jedinou možnost jak ovlivňovat chování lodi. Hlavní devizou kapitána je, že za žádných okolností neztrácí klid.
Posádka
Kapitán ovšem nemá oči a ruce všude a nezbytně potřebuje posádku. Jako dítě jsem četl knihy od A. Ramsone o tom, jak se děti plavily na různých malých loďkách a hráli si na posádky – někdo byl lodníkem, jiný plavčíkem, někdo byl prvním důstojníkem, jiný kapitánem… připadlo mi to takové hraní na vojáčky, ale teprve na lodi jsem pochopil, že tady ( v době plavby) musí opravdu být určitý pořádek a rozložená zodpovědnost a tahle hra je velni užitečná pro bezpečnou plavbu. Je velmi vhodné posádku rozdělit na různé funkce na lodi, povinnosti kapitána, povinnosti lodníků a vyřešit potenciální problémy v době, než loď vypluje…
• několik myšlenek o současné – pionýrské – době na baťáku (2005)
Posádky hausbótů, pamatujte, že jste pionýři vodní cesty. Jako se osadníci dalekého západu probíjeli dálnými pláněmi, vy se probíjíte vodní cestou. Pamatujte na to, že většina těch, kteří žijí nebo pracují kolem vodní cesty nemá tuto zkušenost lodních lidí. Oni netuší, že toužíte po sprše, vlídném slově, povzbuzení, trošce vody či nákupu v obchodě nebo po prokomorování… Pro některé z nich jste kuriozitou, neuvěřitelnou záležitostí, ubožáky, kteří se potácejí v jakýchsi neckách na trošce vody. Pro jiné jste urážkou jejich plavební cti, protože vaše loď není za pět melounů a vy neplatíte 70 tisíc za týden, nemáte na lodi teplou vodu, bazén, ledničku a bar. Někomu svou plavbou děláte radost – když slouží znovu to, co bylo kdysi dávno vybudováno. Těšte se z toho, že vodní cesta je stále ještě báječně prázdná, máte tu spoustu klidu, nepředjíždí Vás frajeři s rychlými hausbóty, můžete si v klidu vybrat kotvení a třeba několikrát ho podle slunka, výhledu, stínu či soukromí změnit. Jste prostě průkopníci a Baťův kanál je připraven teď právě po Vás. Využijte toho, než se stane prestiží, módou a „in“ nebo než zmizí v propadlišti dějin. Buďte si jisti, že dnešní pionýrskou dobu zde už nikdy nezažijete.
• komáři
Kupodivu na vodě je méně komárů, než se čeká, přesto jsou, nevíce asi mezi 7 a 8 hodinou večerní – byli jsme zde v teplý deštivý a přerušovaně slunečný čas. Je vhodné si vzít repelent, (pokud není ve výbavě lodi). Děti, když se v noci odkopaly, pak měly na nohách několik štípanců, po použití repelentu už k tomu nedocházelo.
• lidé kolem kanálu
Dělí se do tří kategorií. Suchozemci, kanálníci a mořští vlci. Suchozemci na vás zírají s útrpností, připadáte jim jak ubožáci, které vyvrhla ke břehu i s jejich kocábkou nějaká obrovská vlna a kteří tou další budou zase odplaveni. Kanálníci jsou lidé, kteří mají určitý vztah k vodní cestě, třeba že u ní bydlí, a mají radost z vaši pouhé existence, že tuto vodní cestu využíváte. (Některým ovšem je tato radost smíšená s pocitem ztráty soukromí, který u vodní cesty měli – když po ní ještě nikdo nejezdil.) Zato pro mořské vlky je Vaše existence urážkou protože jste se odvážili plavit (téměř svatý úkon určený jen pro vyvolené, ze zvláštního úzkého bratrstva vlků) a netušíte nic o velkém množství mnoha velmi důležitých věcí, které každý plavec musí nezbytně znát. Suchozemci Vám výrazně pomáhají, na požádání podávají informace i pomocnou ruku. Kanálníci Vám sami vychází vstříc, tuší co asi potřebujete a snaží se Vám pomoci aniž si toho všimnete a vlci si Vás léčí své ego. To ovšem neznamená, že všichni někdy nemusí mít pravdu.
Dobrá rada: snažte se poslouchat každého, ale rozhodujte se vždy sami a informace (a informátory vč. této) zařazujte podle svých zkušeností. Nezapomeňte na to, že i Vám osobně nepříjemný člověk (který si o Vás očividně myslí, že jste debilové) v konkrétní věci může mít pravdu. Ale platí to i opačně. Prostě Vám nezbývá, než vzít odpovědnost do svých rukou. Buďte posádkami a kapitány své lodi, plavby i životní pouti – ne jenom pasivními pasažéry, čekajícími na průvodce, signál k jídlu či výstupu.
Text převzat z www.batacanal.cz 