Byla by to velká škoda, protože právě dostupnost elektronickýc navigačních pomůcek výrazně přispěla k rozvoji amatérské mořeplavby a tím způsobila zvýšení zájmu i o starý dobrý sextant. Astronavigace opustila prostředí odborníků prosolených mořem a v dnešní době se stává předmětem širokého zájmu milovníků tradiční navigace.
Během amatérských diskuzí je možné zaslechnout velmi překvapující názory na způsoby provedení úkonů spojených s určením polohy s použitím sextantu. Někteří např. zastávají názor, že sextant slouží ke stanovení zeměpisné šířky anebo k nalezení správného směru plavby podle hvežd. Žádný z těchto názorů neodpovídá skutečnosti a je na místě uvést věc na pravou míru.
Nautický sextant je jen a pouze úhloměr a k ničemu jinému než ke měření úhlu ho nelze použít. V oblasti nautické astronomie se tento úhloměr uplatňuje při měření zejména tzv. úhlových výšek nebeských těles. Výrazem úhlová výška v astronavigaci míníme jednu z nebeských souřadnic, ale pro jednoduchost se dá říct, že jde o úhel mezi dvěma spojnicemi: z oka pozorovatele k nebeskému tělesu a k mořskému horizontu.
Výška tělesa je základní údaj s vysokou přesností získávaný právě pomoci nautického sextantu. V závislosti na tom jaké jiné údaje jsou k dispozici anebo jaké jsou okolnosti dané observace – jak se správně říká astronomickým měřením – lze tento základní údaj určitým způsobem dále zpracovat. Oč se jedná?
Nautická astronomie řeší otázku: pokud jsou na obloze vidět daná tělesa, jaká je poloha pozorovatele? Můžeme to jednoduše vysvětlit na základě školní vědomosti o tom, že výška Polárky nad obzorem se rovná zeměpisné šířce pozorovatele. Ve vztahu k sextantu by to znamenalo, že navigátor s jeho pomocí změřil výšku této hvězdy a tím stanovil svou šířku. Jde tedy o metodu observované šířky.
Tato metoda pochopitelně není jediná. Tak např. pokud se těleso nachází přesně na východě nebo přesně na západě, observací jeho výšky a následným vyřešením jednoduché trigonometrické úlohy lze velmi přesně stanovit zeměpisnou délku. To je metoda observované délky.
Dvě výše uvedené velmi jednoduché metody vyžadují ke svému provedení buď konkrétní těleso, anebo splnění konkrétní podmínky. Většinou to znamená čekání na určitý okamžik, v čemž tkví jisté nepohodlí. Proto metody rozdílného určování souřadnic jsou používány jen pokud se naskytne vhodná příležitost. V ostatních případech se obě zeměpisné souřadnice získávají zároveň na základě současné observace dvou a více libovolných těles.
Zde se dostáváme k nejkrásnější metodě výškových pozičních linií neboli metodě interseptu. Tato metoda umožňuje z observovaných výšek těles získávat právě zmíněné výškové poziční linie následně vytyčované do mapy. Jejich průsečík označí místo, ze kterého navigátor provedl původně měření výšek. Tato metoda je vrcholem navigačního umění.
Ostatní používané metody jsou obdobou některé ze třech právě popsaných metod.
Tento článek nemá za cíl poskytnout vyčerpávající výklad předmětu, nýbrž jeho popularizaci. Proto určité pojmy a skutečnosti jsou podány ve zjednodušené formě.
Článek „K otázce přesnosti astronavigačních metod“ od Romana Verby najdete
Článek „K otázce astronavigačních cvičení“ od Romana Verby najdete
Semináře o astronavigaci u firmy AVAR-YACHT najdete
Čtenář může své připomínky nebo
otázky posílat na adresu
