Ostrovy před pobřežím chorvatské Dalmácie jsou vlastně horské hřbety, které vytvářejí několikanásobný systém chráněných vodních cest. Zabraňují, aby do něj vnikaly velké vlny z volného moře a poskytují nespočet úkrytů a zátok nejen pro kotvení ve volné přírodě, ale i pro koupání v průzračné a přitom teplé vodě. Díky počtu a členitosti ostrovů má jachtař za zhoršeného počasí vždy na dosah nějaké kryté útočiště, kde může zakotvit, a pokud přece jen musí plout, nečeká ho za špatného počasí nikdy delší skok než pár hodin. Také nejsou zapotřebí žádné noční přeplavby – od Rijeky až po Dubrovnik se dá pohodlně postupovat jenom denními plavbami. To vše jsou pak trumfy pro rodinný a rekreační jachting.
Denní a noční brízy
Jak známo, každý líc má nějaký rub. A mají jej také dalmatské ostrovy. Obzvláště v létě a obzvláště v severní části se hornaté pobřeží výrazně projevuje efektem denních a hlavně silných nočních bríz. V zásadě se jedná o velmi jednoduchý fyzikální jev. Jakmile se po východu slunce začne rychleji ohřívat pevnina, ohřívá se též vzduch nad ní a počne stoupat do výše. Na jeho místo se pak počne tlačit vzduch z moře a výsledkem je vítr vanoucí od moře na pevninu – denní bríza. V létě na Jadranu nasazuje obvykle kolem 10. hodiny dopolední – někdy dříve, někdy až odpoledne – a nikdy nebývá nějak dramaticky silná.
K inverznímu ději dochází v noci. Po západu slunce rychleji vychládající pevnina ochlazuje též vzduch nad sebou, který kvůli své vyšší hmotnosti se začne valit na moře. A tu vstupuje do hry hornatost dalmatského pobřeží, někde o výšce nad 1000 m. Miliony tun studeného vzduchu pádem z této výše nabudou značné rychlosti a doslova udeří o hladinu moře, aby po ní pak letěly přes ostrovy na volné moře. Klasickým úkazem tohoto jevu jsou noční vichry na Makarské, které již mnoha českým turistům odnesly kolem půlnoci stany, aby je po dvou, třech hodinách znovu zmátly naprostým klidem.
Co to znamená pro jachtaře? Především to, že pokud nedojde k nějaké větší meteorologické poruše, která by přinesla buď silný vítr od severu (bóru) nebo od jihu (jugo), v létě neexistují v Dalmácii stálé plavební větry, jež by vydržely vát po celých 24 hodin. Což je další důvod, proč se nevyplatí plout v noci. Pak je ale životně důležité si na noc najít takové kotviště, které je chráněné nikoli před denním, ale před nočním větrem. Jakákoli zátoka, přivrácená k pevnině, která se ve dne jeví jako dokonale chráněné kotviště, se v noci může stát zrádnou pastí, kde vysazení motoru v kritické chvíli, zaseknutý výtah plachty nebo zmatkování posádky může vést i ke ztrátě celého plavidla. I když se tak nestane a posádka je zkušená, není nic příjemného utíkat uprostřed noci na volné moře a čekat někde mezi ostrůvky na rozednění jako na smilování Boží.
Pravda, existují univerzální kotviště, chráněná ze všech stran. Těm je pak třeba dávat přednost za meteorologické situace, při níž jsou noční brízy obzvláště silné. Z toho automaticky vyplývá další požadavek – každodenně sledovat předpověď počasí. Vždy je k dispozici na některém z kanálů VHF radiotelefonu, jenž patří do nutné výstroje (např. CH 67, Split). A mnohem důležitější než denní předpověď je předpověď na noc.
Malá ilustrace z letošní sezóny. Jistá menší plachetnice zakotvila za dne v chráněné zátoce. Noční vítr pochopitelně přišel z druhé strany a přinutil kapitána vyplout. Při manévrování v silném větru se zlomilo kormidlo, nicméně zkušená posádka s motorem nouzově vykormidlovala loď ven a nechala se odvléci rybářem, který tam naštěstí byl. Nicméně přišla o 3000 Kč z kauce. I tak „krotké“ může být Chorvatsko.
Lokální bouřky
Jako všude jinde i na dalmatském pobřeží znamená parné léto větší výskyt lokálních bouřek. Vzhledem k tepelně regulační schopnosti moře „dozrávají“ obvykle v noci (podle mých zkušeností 1 denní ku 4 nočním bouřkám) a první náraz větru může mít sílu až orkánu. Jelikož v Chorvatsku se obvykle na noc kotví, zaskočí vás bouřky nejčastěji na kotvě. Takže i možnost bouřky je kritériem, podle kterého by se mělo vyhledávat kotviště přes noc. Z tohoto ohledu je vždy lepší prostornější zátoka, kde kotví méně dalších lodí, neboť musíte počítat i s tím, že když udrží kotva vás, nemusí udržet souseda, který do vás narazí.
Naštěstí se bouřky dlouho hlásí, můžete pozorovat světelné efekty v oblacích a poznat, zda se blíží. Jestliže ano, je dobré popustit kotevní řetěz na maximální délku (proto potřebujete prostor) a když už práskají i hromy, nastartovat si preventivně motor. Je také dobré vrýt si do paměti konfiguraci zátoky a zaměřit si na kompasu význačné směry – např. ústí zátoky, protože přívaly vody hnané vichrem vás totálně oslepí. Vaším nejdůležitějším pomocníkem bude hloubkoměr – jenom jeho neustálým sledováním se budete moci přesvědčit, že kotva drží, že nejste a) hnáni na břeh, b) hnáni ven ze zátoky. V případě a) vám nezbude nic jiného než zavolat posádku na palubu, zvednout kotvu, najít si cestu ven na volnou vodu a tam čekat, až se bouřka přežene, respektive až se rozední. Pokud za takovou zkušenost zaplatíte jenom nevyspaním, cvakajícími zuby a promočenou bundou, můžete si gratulovat.
Naštěstí dalmatské bouřky nemají dlouhého trvání. První úder s mnohdy opravdu zběsilým nárazem větru, který loď i s holým stěžněm položí na bok, trvá obvykle kolem deseti minut. Pak tak půl až hodinu silně fouká a z temné oblohy padají kyblíky vody. Nu a za dvě hodiny je obvykle po všem. Než přijde další bouřka, protože za jednu noc se jich nad vaším kotvištěm, když je úrodný rok, může vystřídat i několik. Což se stalo i při mé letošní plavbě s nováčky z Neviditelného psa na palubě.
V sobotu 7. srpna 2004 jsme v Zadaru převzali námořní plachetnici „Dora“ typu Elan 43 o délce 13 m. V neděli ještě před osmou jsme vypluli směrem na jih. Jelikož posádka projevila přání navštívit vodopády řeky Krky, což znamenalo vjet další den do Šibeniku, vybral jsem pro noční kotvení zátoku na jihozápadním pobřeží ostrova Zmajan (5 mil od Šibeniku). Ačkoli je na jih velice otevřená a málokdo jí věří, chrání ji od moře hradba ostrovů Kaprije a Kakan, takže nebezpečná je jenom za juga, kdežto před nočními brízami kryje velice dobře. Kotví se v ní asi na 6 m, na písečném dně zarostlém travou.
Když jsme před 19. hodinou do zátoky vjeli, byla prázdná, takže jsme ji měli zcela pro sebe. Po večeři si posádka uspořádala na břehu piknik, já zůstal na palubě jako kotevní hlídka. Na noc byly hlášeny neveriny (tj. ty noční silné brízy), ale když se setmělo, panovalo absolutní bezvětří. Avšak zmizely hvězdy a na severozápadě se počalo blýskat na časy. A to velice silně. Když se připojilo i hřmění, nezbylo než povolat posádku zpět na palubu, upevnit přívěsný motor zpět do držáku na zadním koši zábradlí, uklidit ručníky a plavky a čekat. Kotevního řetězu jsem měl ve vodě dost.
Kolem půl jedenácté už to práskalo všude kolem nás a jeden blesk sjel do vody (nebo do ostrova? – všechny oslepil) ve vzdálenosti menší než 500 m za typicky ostrého prásknutí. Pak udeřil vítr s deštěm. Naštěstí toho druhého bylo podstatně více, takže „Dora“ se prakticky vůbec nenaklonila a důstojně, aby se neřeklo, jezdila na kotvě sem a tam. Odhaduji, že první náraz nebyl silnější než šestka, sedmička Beuforta. Měl jsem již zapnutý motor (i psychologicky to uklidňuje) a mokl u kormidla s očima zapíchnutýma do displeje hloubkoměru. Moje obava, že se ta čísílka začnou nějak podstatně měnit, se naštěstí nenaplnila.
Jelikož vítr hnal déšť prakticky vodorovně, stříška nad kokpitem byla nanic, takže během minuty jsem byl promočený na kůži. Taktéž Aston, který vytrval v kokpitu s poznámkou, že si to nesmí nechat ujít. Ostatní se nechali zahnat do podpalubí, kde se potili v neprodyšně uzavřené lodi. Za půl hodiny bylo po všem, takže jsme se převlékli a Sněhová vločka se postarala o naše mokré háby. Bouřka nás přešla na jih a odšuměla kamsi ke Splitu. Jenže hodinu po půlnoci se znovu začalo blýskat a to od západu, kde nás kryl od moře jenom nízký nos. Navíc se blesky stáčely k jihozápadu, což mě znepokojilo, neboť jsem již zažil, co se stane, když se bouřka stočí a přijde od ústí zátoky. Naštěstí když o půl druhé konečně udeřila, nestálo to za řeč. Vítr s „Dorou“ nesměle zacloumal a asi tak dvacet minut silně pršelo. Tentokrát jsem hlídkoval sám, v tomto případě spíše cestující než posádka neopustili svoje pelechy. Následoval jsem jejich příkladu, rozložil si na mokrou kokpitovou lavičku karimatku a pak spací pytel, do něhož jsem ruče zalezl na zbývající 4 hodiny a pěkně se vyspal na čerstvém vzduchu. Oproti jiným nočním bouřkám, které jsem na Jadranu zažil v předchozích letech, to byla jenom nedomrlá noční můra. Jenže ráno, když jsme vytáhli kotvu, jsem zjistil, že jedna z jejích dvou lopatek se znatelně ohnula. Důkaz pro mě, že i tato noční můra byla skutečná, důkaz pro posádku nováčků, že ani letní Jadran není vždy Talinský rybník.
Psáno 17. 8. 2004
Převzato z rubriky Mrožoviny politického
a psího denního www listu