Člověk v zrcadle moře

Představuji si, že když se v haličském
Berdičově 3. prosince 1857 malý Josef narodil, stály u
kolébky sudičky. Je ti souzeno, abys prožil jeden z
nejpodivnějších životů, jaký kdy byl smrtelníkovi souzen,
abys v neštěstí našel štěstí, řekla nejstarší.
Ačkoli ses narodil tisíc mil od moře, bude právě moře tvým
osudem, dodala mladší. Ačkoli ses narodil jako Polák,
vytvoříš mistrovská díla v řeči, ze které budeš znát
jen pár slov, když poprvé vstoupíš na půdu, kde je domovem,
uzavřela ta nejmladší.

Tak to nějak muselo být, když se polský
básník a patriot Apollo Nalecz Korzeniowski radoval z
novorozeného syna. Štěstí ale nevydrželo dlouho, Josefův
otec byl členem ilegálního výboru, který připravoval
povstání proti ruské nadvládě (vypuklo v roce 1863) a v roce
1861 byl uvězněn a poslán do vyhnanství ve Vologdě na severu
Ruska. Žena, který ho i s dítětem následovala, onemocněla v
drsném klimatu tuberkulózou, které v roce 1865 podlehla.
Josefův otec pak v Krakově na tutéž chorobu zemřel o čtyři
roky později. Nicméně rodiče ještě stačili předat chlapci
lásku k umění slova, maminka ho začala učit anglicky a otec,
který překládal Shakespeara a Victora Huga, syna seznámil s
vrcholnými díly světového písemnictví.

Osiřelý námořník
Po smrti otce se 12letého chlapce ujal strýc z matčiny strany,
advokát Tadeusz Bobrowski. Synovce opravdu miloval a umožnil mu
studium jak v Krakově, tak později ve Švýcarsku. Ale studia
budoucího spisovatele otravovala, neboť jeho romantická duše
si usmyslela, že se stane námořníkem. A opravdu v roce 1874
utekl do Marseille. Strýc zareagoval lépe než většina
rodičů – poslal 17letému mladíkovi 2000 franků a
doporučení na místního rejdaře Delestanga. Na jeho lodi

„Mont-Blanc“ pak Josef, ještě jako cestující,
odplul na Martinique. O dva roky později již pracoval jako
stevard na palubě „Saint-Antoine“, jež mířila do
Západní Indie. Během této plavby se pravděpodobně podílel
na nezákonném pašování zbraní, které loď zavedlo k
pobřeží Venezuely. Za „obchodem“ stál 1.
důstojník, Korsičan Dominic Cervoni, jenž pak autorovi
posloužil jako pravzor Nostroma.
Po návratu se Josef kvůli dluhům pokusil o sebevraždu. V
dubnu 1878 se nechal najmout jako palubní námořník na
britskou nákladní loď plující do Istambulu, a když plavba
skončila, v červnu téhož roku poprvé stanul na anglické
půdě se znalostí jenom několika slovíček řeči, jejímž
naprostým mistrem se měl stát. V říjnu již plul na palubě
vlnařského klipru do Austrálie. Tak začala jeho 16letá
služba v britském obchodním loďstvu.

Kapitánem britského obchodního
loďstva
V roce 1880 sloužil zkoušky na 2. palubního důstojníka a v
důstojnické funkci se poprvé plavil na barku
„Palestine“ o výtlaku 425 tun na Dálný východ. Byla
to smolná plavba – samé bouře, pak srážka s parníkem a
deserce části posádky. Nedosti na tom, před cílem došlo k
požáru uhlí, které loď vezla, a posádka musela přejít do
záchranných člunů. Josef tak přistál na Sumatře po 13,5
hodinách plavby v otevřeném člunu jako trosečník. Zážitky
z plavby pak uplatnil v knize „Mladost“ (1898). Po
návratu do Londýna se v roce 1883 plavil na parníku do Madrasu
a pak na lodi „Narcissus“ do Bombaje. Tuto loď pak
učinil nesmrtelnou novelou „Černoch z lodi
Narcissus“. Z té doby pak pocházejí jeho první dopisy
psané anglicky.

Dvakrát významný pro něho byl rok 1886 – v srpnu se stal
britským občanem a v listopadu získal kapitánský patent.
Musel se ale spokojit s místem 1. důstojníka na lodi
„Highland Forest“, se kterou v roce 1887 odplul na
Jávu. Parníku velel kapitán John Mc Whirr, který díky svému
1. důstojníkovi získal nesmrtelnost v jednom z nejlepších
námořních příběhů všech dob – v povídce
„Tajfun“. Ještě přínosnější byla pro budoucího
světového autora služba na lodi „Vidar“, která
obsluhovala místní linky v jihovýchodní Asii. Zde se
fascinovanému námořníkovi otevřel svět Malajců,
holandských kolonizátorů a dobrodruhů všech odstínů pleti,
ztracených existencí i úspěšných zbohatlíků. Jeho
vnímavým očím se ale také zjevil temný svět mezirasového
sexu, pokřivených vztahů mezi bílými plantážníky a jejich
hnědými konkubínami, především ale tragický osud jejich
nelegálních potomků, nepatřících ani k bílým, ani k
barevným. A právě toto se stalo námětem jeho prvního
románu „Almayerův vzdušný zámek“, z téhož
prostředí vytěžil i neméně skvělé romány „Vyhnanec
z ostrovů“ a „Lord Jim“.

Prvního (a posledního plnomořského)
velení se dočkal na nákladní plachetnici „Otago“.
Převzal ji v Bangkoku jenom na krátkou plavbu o délce 800 mil.
Její průběh byl ale ještě dramatičtější než v
případě „Palestine“. Kvůli bezvětří se plavba
protáhla na 3 týdny a novopečený kapitán byl přesvědčen,
že ji nepřežije. Na lodi se totiž rozšířila zimnice,
které nakonec nepodlehl jenom on a lodní kuchař. Podle toho,
jak skvěle a jedinečně je napsána novela „Hranice
stínu“, a jak dlouho trvalo, než se k jejímu napsání
odhodlal (1917), musely se zážitky z této plavby vypálit
velice hluboko do Conradovy duše. V originálu má dílo
podtitul „Vyznání“. A je to opravdu vyznání,
vyznání člověka, který i přesto, že ho drtí, unese svoji
odpovědnost a osamělost námořního velitele, která je s
tímto postavením spojena.

Roku 1889 se Conrad vrátil do Londýna, aby získal kapitánské
místo, tentokrát šťastnější a perspektivnější na
nějakém parníku. Z dlouhé chvíle začal psát a tak se
počal rodit „Almayerův vzdušný zámek“. Nicméně
ho nedopsal – kvůli nejpodivnějšímu příběhu svého
vlastního života. Ještě v Polsku, jako malé dítě, vjel
prsty do atlasu a rozevřel jej na mapě Afriky. Až budu velký,
tak pojedu sem, prohlásil chlapec a ukázal na řeku Kongo.
Nyní se to splnilo. Kapitán Korzeniowski se doslechl, že
belgické úřady hledají velitele pro říční parník v
Belgickém Kongu. Odjel do Bruselu a místo získal. Cestou do
Afriky byl jeho spolupasažérem jistý britský spisovatel,
jehož jméno dnes znají jenom literární kritici. Nicméně
byl to on, kdo po přečtení rukopisu „Almayerův vzdušný
zámek“ dílo ocenil a vyzval autora, aby je v Anglii
nabídl některému nakladateli. Jenže napřed čekala Afrika.

Conrad nakonec strávil na řece Kongo
jenom 4 měsíce. Ale i to stačilo, aby utrpěl otřes.
„Předtím jsem byl jenom zvíře,“ napsal do své
autobiografie. Osud tomu chtěl, že spatřil tu nejhorší
tvář kolonialismu, obecně podstatu zla v člověku, kterou
koloniální podmínky jenom zviditelnily. Duševní otřes,
který tehdy utrpěl, z něho učinil skutečného spisovatele,
anatoma, který bez ohledu na vlastní utrpení, je schopen
pečlivě pitvat vše, co vidí. Seznámení se s říší
patologického diktátora ho inspirovalo k postavě Kurtze,
temného hrdiny díla „Srdce temnoty“ (1902). Ještě
před tím, než lidé poznali fašismus a nacismus, Conrad
odhalil, že žádný člověk není obrněn proti zlu, že i ono
má své „srdce“. Vypovídací hodnota této prózy
během času nabyla na takové síle, že režisér Francis Ford
Coppola si ji zvolil za základ své filmové výpovědi o
vietnamské válce „Apocalypse Now“, kde roli Kurtze
převzal americký plukovník v podání Marlona Branda. Na
rozdíl od původního hrdiny si svůj soukromý stát zla
vybudoval v kambodžské a nikoli konžské džungli.
Pobyt v Kongu se na Conradovi nepodepsal nejen psychicky, ale i
fyzicky. Nakazil se malárii a až do konce života pak trpěl
malarickými horečkami.

Romanopiscem
Po návratu do Anglie v roce 1891 vykonal ještě několik plaveb
jako 1. důstojník, ale když v roce 1894 zemřel jeho strýc a
ochránce T. Bobrowski (a zřejmě mu odkázal nějaké peníze),
Conrad moře ze zdravotních důvodů navždy opustil. Na jaře
téhož roku nakladatelství Fisher Unwin přijalo rukopis
„Almayerova vzdušného zámku“ a Conradova prvotina
pak vyšla v dubnu 1895. Autor ji podepsal jako Joseph Conrad a
tímto se toto jméno teprve zrodilo. Na dílo příznivě
zareagoval kritik Edward Garnett a vyzval autora, aby
pokračoval. Roku 1896 vyšel „Vyhnanec z ostrovů“ a s
dalšími knihami, které do konce 19. století následovaly,
získal Conradovi reputaci autora exotických námořních
příběhů z Dálného východu. Tato reputace Conrada zlobila
až do konce života, neboť jeho knihy byly něčím víc, než
jenom sladkobolnými romancemi z konce světa. Jeho díla
především vyprávějí o mezních lidských situacích, o
rozhodnutích, které musí člověk vykonat sám, bez pomoci
ostatních, takže o nichž ví jenom on sám a tudíž je sám
sobě soudcem. To je základní situace jak Lorda Jima ze
stejnojmenného románu, tak Toma Linggarda z malajské série –
je to vlastně obecně lidská situace, které v Conradově
případě nastavuje zrcadlo moře.

Roku 1895 se 38letý spisovatel oženil s
22letou Angličankou Jessii Georgovou, s níž měl dva syny.
Rodina skromně žila (z honorářů a později z částečné
penze) v jihovýchodní Anglii kvůli Conradovu špatnému
zdraví. „Lord Jim“ jako čtvrtý autorův román
vyšel roku 1900, „Nostromo“ 1904, „Tajný
agent“ 1907 a „Očima západu“ (o ruských
revolucionářích) 1911. Na moře se Conrad vrátil dvěma
rozsáhlými romány „Náhoda“ (1913) a

„Vítězství“ (1915). V prvním díle je hlavním
vypravěčem Marlow, námořní důstojník na penzi, a děj se
rozvíjí střídáním vypravěčů, kteří hlavní postavy
příběhu znali v různých obdobích jejich životů. Ačkoli
se jedná o typicky viktoriánský příběh zchudlé dívky,
která má jediné východisko ve sňatku, a kapitána, jehož
ženou se stane, nechybí knize velice aktuální problém
míjející se komunikace. Je to tedy román o komunikační
bariéře mezi mužem a ženou, kteří se navzájem milují,
aniž by to jeden o druhém věděl. Oba romány vycházely na
pokračování v amerických novinách „New York
Herald“, což konečně zbavilo Conrada finanční
nejistoty.
Z větších děl je třeba ještě uvést „Zlatý
šíp“ (1919), který čerpá z marseilleských zážitků
autora a „Záchranu“ (1920, první český překlad s
názvem „Únik“). V roce 1924, těsně před smrtí,pak
britský premiér Ramsay MacDonald spisovateli udělil
šlechtický titul. Život Jósefa Teodora Konrada
Korzeniowského, kterého celý svět zná jako Josepha Conrada,
se naplnil 3. srpna 1924. Zemřel v Cantenbury, v anglickém
hrabství Kent, když vrchovatě naplnil sudbu – neboť dnes je
tento rodák z Haliče uctíván jako vrcholný mistr anglického
jazyka.