NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem České republiky
Ústavní soud rozhodl dne 28. června 2005 v plénu složeném z
předsedy soudu Pavla Rychetského a soudců Františka Duchoně,
Vojena Güttlera, Pavla Holländera, Ivany Janů, Dagmar
Lastovecké, Jiřího Muchy, Jana Musila, Jiřího Nykodýma,
Miloslava Výborného a Michaely Židlické o návrhu skupiny senátorů
Senátu Parlamentu České republiky na zrušení § 3a zákona
č. 114/1995 Sb., o vnitrozemské plavbě, ve znění pozdějších
předpisů,
takto:
Ustanovení § 3a zákona č. 114/1995 Sb., o vnitrozemské plavbě,
ve znění pozdějších předpisů, se zrušuje dnem vyhlášení (poznámka redakce: 29.8.2005)
tohoto nálezu ve Sbírce zákonů.
Odůvodnění
I.
Dne 5. 5. 2004 byl Ústavnímu soudu doručen návrh 18 senátorů
Senátu Parlamentu ČR (dále jen „navrhovatelé“) na
zrušení ustanovení § 3a zákona č. 114/1995 Sb., o
vnitrozemské plavbě, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o vnitrozemské plavbě“), pro jeho rozpor
s čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 1, 3 Ústavy, čl. 11 čl. 35 a
čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen
„Listina“), čl. 1 Dodatkového protokolu Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i s
obsahem Úmluvy o ochraně evropských planě rostoucích
rostlin, volně žijících živočichů a přírodních stanovišť,
oznámené pod č. 107/2001 Sb. m. s. (dále jen „Bernská
úmluva“).
Navrhovatelé uvádějí, že přijetím tohoto zákonného
ustanovení překročil Parlament ČR své postavení zákonodárce,
ustanovení nemá normativní povahu a nemá ani návaznost na
jinou normativní část zákona. Jedná se o předběžné výkladové
rozhodnutí o budoucí otázce v individuální věci. Tím, že
Parlament rozhodl, že konkrétní vodní cesta je ve veřejném
zájmu, aplikoval neurčitý právní pojem na konkrétní případ,
což však přísluší zásadně správnímu orgánu, event. následně
soudu, došlo tak k porušení principu dělby moci. Parlament
totiž není oprávněn jakkoliv do moci výkonné zasahovat,
napadeným zákonným ustanovením Parlament odebral právo správním
orgánům rozhodnout, co je veřejným zájmem a z jakého důvodu.
Napadeným ustanovením došlo podle názoru navrhovatelů rovněž
k porušení práva na soudní přezkum, neboť jím bylo znemožněno
přezkoumat v systému správního soudnictví, zda správní orgán
správně aplikoval neurčitý právní pojem veřejného zájmu
na konkrétní situaci. Tato otázka již totiž byla vyřešena
zákonodárcem, přičemž obecné soudy přezkoumávají
rozhodnutí orgánů veřejné moci z pohledu zákonnosti.
Navrhovatelé u shora uvedených námitek odkazují na nálezy Ústavního
soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/2000 a Pl. ÚS 40/02.
Rozpor napadeného ustanovení s Bernskou úmluvou spatřují
navrhovatelé v tom, že součástí rozvoje a modernizace vodní
cesty má být vybudování Vodního díla Prostřední Žleb a
Malé Březno a Nový plavební stupeň Přelouč, kde se
vyskytují živočišné druhy chráněné touto úmluvou, jež
by byly vybudováním těchto vodních děl dotčeny. Ohroženými
živočišnými druhy, chráněnými Bernskou úmluvou, jsou v
daném případě vydra říční, ledňáček říční, orel mořský,
orlovec říční, čáp černý, pisík obecný, morčák bílý,
kulík říční, bobr evropský, losos obecný, modrásek bahenní,
modrásek očkovaný, páchník hnědý, kuňka obecná, ropucha
zelená, rosnička zelená, skokan ostronosý, skokan zelený,
skokan skřehotavý, skokan hnědý a ještěrka obecná.
Napadené ustanovení přitom vyjímá stanovenou vodní cestu z
ochrany stanovené Bernskou úmluvou. Jakkoliv tato úmluva umožňuje
určité výjimky z ochrany živočichů a rostlin, uvedené vynětí
rozhodně mezi tyto povolené výjimky nepatří.
Navrhovatelé rovněž uvádějí, že z parlamentní rozpravy
vyplývá, že cílem napadené úpravy je upřednostnit výstavbu
vodní cesty před vlastnickým právem a právem na ochranu životního
prostředí, obejít případné neudělení výjimky z ochrany
životního prostředí a chránit rejdaře, loďaře a stavaře
před těmi, kteří by chtěli stavbám zabránit. Základní právo
na životní prostředí přitom stojí na výrazně vyšší úrovni
než blíže nedefinovaný veřejný zájem. V této souvislosti
navrhovatelé odkazují na závěry nálezu Ústavního soudu sp.
zn. Pl. ÚS 35/93.
K otázce ochrany vlastnického práva navrhovatelé odkazují na
rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva v případu
Sporrong a Lonnröth v. Švédsko (1982), ve kterém soud
konstatoval, že konflikt veřejných zájmů s ochranou
vlastnického práva musí být řešen v souladu s principem
„fair balance“. Tato možnost vyvažování je ale
napadeným ustanovením apriori vyloučena a řešena v neprospěch
vlastnického práva.
II.
Ústavní soud si podle ustanovení § 69 odst. 1 zákona č.
182/1993 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o Ústavním soudu“) vyžádal vyjádření k
podanému návrhu od Poslanecké sněmovny a Senátu Parlamentu
České republiky, jako účastníků řízení.
Předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky
PhDr. Lubomír Zaorálek ve svém vyjádření k návrhu uvedl,
že účelem ustanovení § 3a zákona o vnitrozemské plavbě
bylo umožnit plynulejší výstavbu vodní cesty v těch úsecích
Labe a Vltavy, které jsou rozhodující pro podnikání v
oblasti vnitrozemské plavby. Tato úprava nezasahuje do již
probíhajících správních řízení, ale týká se pouze úpravy
do budoucna, rovněž nezasahuje do pravomocí exekutivy, která
v jednotlivých správních řízeních posuzuje věc samostatně
s tím, že proces správního uvážení záleží jen na ní. Předseda
Poslanecké sněmovny konstatoval, že zákon byl schválen po řádně
provedeném normotvorném procesu, byl podepsán příslušnými
ústavními činiteli a byl řádně vyhlášen. Za tohoto stavu
věci předseda Poslanecké sněmovny vyjádřil stanovisko, že
zákonodárný sbor jednal v přesvědčení, že přijatý zákon
je v souladu s Ústavou, ústavním pořádkem a naším právním
řádem. Je ovšem na Ústavním soudu, aby v souvislosti s podaným
návrhem na zrušení ustanovení § 3a zákona o vnitrozemské
plavbě posoudil ústavnost uvedeného ustanovení a vydal příslušné
rozhodnutí.
Tehdejší předseda Senátu Parlamentu České republiky doc.
JUDr. Petr Pithart ve svém vyjádření k návrhu uvedl, že Senát
se při projednávání napadené novely neztotožnil s původně
navrženým vyloučením zákazů stanovených podle zákona o
ochraně přírody a krajiny, v čemž spatřoval nepřípustné
zasahování moci zákonodárné do moci výkonné. Proto schválil
vypuštění předmětné části návrhu, s čímž se následně
ztotožnila i Poslanecká sněmovna. Ve věci napadeného
ustanovení však Senát většinově neshledal takové porušení
ústavních principů, které by mělo vést k jeho neschválení.
Napadené ustanovení nerozhoduje o preferenci určité činnosti
před druhou, tj. konkrétně nepreferuje rozvoj a modernizaci
vodní cesty před ochranou zvlášť chráněného území, ale
povyšuje první z nich na veřejný zájem. V příslušných
správních řízeních tedy budou příslušné orgány povolány
posoudit, který z těchto veřejných zájmů má prioritu a za
jakých podmínek. Ve smyslu § 43 zákona o vnitrozemské plavbě
výjimky ze zákazů ve zvláště chráněných územích mohou
být uděleny jen v případě, pokud jiný veřejný zájem výrazně
převažuje nad zájmem ochrany přírody. Je nicméně otázkou,
zda označení rozvoje a modernizace konkrétně vymezené vodní
cesty za veřejný zájem není v rozporu s principem dělby
moci. K jejímu zodpovězení je však příslušný Ústavní
soud.
Ústavní soud si dále vyžádal podle ust. § 48 odst. 2, § 49
odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyjádření Ministerstva
dopravy a Ministerstva životního prostředí.
Ministr dopravy Ing. Milan Šimonovský ve svém vyjádření k
podanému návrhu uvedl, že veřejný zájem rozvoje a
modernizace vodní cesty uvedené v napadeném ustanovení zákona
vyplývá z mezinárodních závazků České republiky, konkrétně
z Evropské dohody o hlavních vnitrozemských vodních cestách
mezinárodního významu, oznámené pod č. 163/1999 Sb. (dále
jen „AGN“). Napadené ustanovení se týká vodní
cesty mezinárodního významu, jež je do AGN zahrnuta a je
zcela obecné a normativní, neboť postihuje všechny případy
rozvoje a modernizace, ke kterým může dojít na všech vodních
cestách ČR zahnutých dle AGN do vodní magistrály E 20. Toto
ustanovení přitom nezasahuje do individuálního rozhodování
správních orgánů v oblasti ochrany přírody a krajiny, neboť
orgány ochrany přírody individuálně rozhodují, kdy jiný veřejný
zájem výrazně převažuje nad zájmem ochrany přírody a
krajiny (§ 56 zákona č. 114/1992 Sb.). Předmětné ustanovení
rovněž neporušuje žádné ustanovení Bernské úmluvy ani čl.
35 Listiny, neboť se týká pouze stanovení veřejného zájmu
na rozvoji a modernizaci dané vodní cesty. Z těchto důvodů
ministr dopravy navrhnul, aby Ústavní soud návrh na zrušení
ustanovení § 3a zákona o vnitrozemské plavbě zamítnul.
Ministr životního prostředí RNDr. Libor Ambrozek k podanému
návrhu uvedl, že napadené ustanovení upravuje konkrétní věc,
což je v rozporu s požadavkem na obecnost zákona. Předmětná
vodní cesta leží částečně v Chráněné krajinné oblasti
Labské pískovce a jedná se o budoucí území NATURA 2000,
která bude vyhlášena podle kritérií směrnic Rady 92/43/EHS
a 79/409/EHS. Podle názoru ministra životního prostředí
nelze paušálně stanovit, že rozvoj a modernizace vodní cesty
je vždy důvodem pro udělení výjimky a taková úprava je v
rozporu s citovanými směrnicemi. Ve věci Bernské úmluvy vyjádřil
ministr životního prostředí pochybnosti, zda tato úmluva patří
mezi mezinárodní smlouvy ve smyslu čl. 10 Ústavy, neboť
nebyla ratifikována Parlamentem ČR. Přesto však byla platně
sjednána a orgány České republiky jí jsou vázány. Výjimku
z povinností uvedených v Bernské úmluvě lze povolit jen
individuálním právním aktem a nikoliv paušálně zákonem.
Ministr životního prostředí proto vyjádřil s návrhem
skupiny senátorů na zrušení napadeného ustanovení souhlas.
III.
Účastníci řízení byli požádáni o sdělení, zda souhlasí
podle ustanovení § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu s upuštěním
od ústního jednání, přičemž v přípise byli upozorněni
na skutečnost, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří,
bude jeho souhlas ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. předpokládán.
Právní zástupkyně navrhovatelů i předseda Senátu PČR
souhlas s upuštěním od ústního jednání vyjádřili,
Poslanecká sněmovna PČR své vyjádření k žádosti
nezaslala.
IV.
Ústavní soud v souladu s ustanovením § 68 odst. 2 zákona o
Ústavním soudu zkoumal, zda zákon, jehož ustanovení je
posuzováno z hlediska ústavnosti, byl přijat a vydán v mezích
Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem.
Ze sněmovních tisků a těsnopiseckých zpráv, jakož i z vyjádření
účastníků řízení Ústavní soud zjistil, že Poslanecká
sněmovna schválila vládní návrh novely zákona o vnitrozemské
plavbě, včetně nově vloženého ustanovení § 3a, podle sněmovního
tisku č. 343/0 na své 23. schůzi dne 12. prosince 2003 potřebnou
většinou hlasů poslanců, když při kvoru 70 poslanců pro přijetí
návrhu hlasovalo 82 a proti přijetí návrhu bylo 25 poslanců.
Návrh zákona byl postoupen Senátu, který jej projednal dne
21. ledna 2004 na své 13. schůzi a usnesením č. 338 vrátil
Poslanecké sněmovně s pozměňovacími návrhy (při kvoru 28
senátorů hlasovalo pro vrácení návrhu Poslanecké sněmovně
37 senátorů, proti hlasovalo 7 senátorů).
Poslanecká sněmovna vrácený návrh zákona znovu projednala
jako sněmovní tisk č. 343/5 a č. 343/6 a hlasovala o něm na
své 27. schůzi dne 20. února 2004. Při kvoru 94 poslanců pro
přijetí návrhu zákona ve znění schváleném Senátem
hlasovalo 140 poslanců a proti přijetí návrhu 7 poslanců.
Poté byla novela zákona o vnitrozemské plavbě podepsána ústavními
činiteli a řádně vyhlášena ve Sbírce zákonů v částce
39 pod č. 118/2004 Sb.; účinnosti nabyla dnem vstupu smlouvy o
přistoupení České republiky k Evropské unii v platnost (tj.
dne 1. května 2004). Novela zákona o vnitrozemské plavbě tak
byla přijata ústavně předepsaným způsobem a v mezích Ústavou
stanovené kompetence při dodržení pravidel stanovených v čl.
39 odst. 1 a 2 Ústavy.
Ústavní soud konstatuje, že návrh splňuje všechny náležitosti
stanovené zákonem o Ústavním soudu a nic nebrání jeho
projednání plénem Ústavního soudu.
V.
Pro úplnost je třeba uvést, že napadené ustanovení bylo do
vládního návrhu novely zákona vloženo pozměňovacím návrhem
obsaženým v usnesení hospodářského výboru Poslanecké sněmovny
č. 155 z jeho 23. schůze, uskutečněné dne 3. prosince 2003.
V návrhu zákona, schváleném Poslaneckou sněmovnou dne 12.
prosince 2003 (sněmovní tisk č. 343/4), znělo ustanovení §
3a takto:
㤠3a
Rozvoj a modernizace vodní cesty vymezené vodním tokem Labe od
říčního km 129,1 (Pardubice), na státní hranici se
Spolkovou republikou Německo a vodním tokem Vltava od říčního
km 91,5 (Třebenice) včetně plavebního kanálu Vraňany – Hořín
po soutok s vodním tokem Labe včetně výústní části vodního
toku Berounky po přístav Radotín, je ve veřejném zájmu.
Pokud tato vodní cesta leží ve zvláště chráněném území,
na činnosti související s jejím rozvojem a modernizací se zákazy
stanovené podle zvláštního právního předpisu1a) nevztahují.
_________________________
1a) Zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve
znění pozdějších předpisů.“
Pozměňovací návrh, který Senát schválil dne 21. ledna
2004, požadoval vypustit v ustanovení § 3a větu druhou, včetně
poznámky pod čarou č. 1a). Jak již bylo shora uvedeno,
Poslanecká sněmovna tento senátní návrh přijala.
Napadené ustanovení v platném znění obsahuje tento text:
㤠3a
Rozvoj a modernizace vodní cesty vymezené vodním tokem Labe od
říčního km 129,1 (Pardubice), na státní hranici se
Spolkovou republikou Německo a vodním tokem Vltava od říčního
km 91,5 (Třebenice) včetně plavebního kanálu Vraňany – Hořín
po soutok s vodním tokem Labe včetně výústní části vodního
toku Berounky po přístav Radotín, je ve veřejném zájmu.“
VI.
Ústavní soud posoudil předložený návrh na zrušení
ustanovení § 3a zákona o vnitrozemské plavbě a shledává,
že tento návrh je důvodný. Napadené ustanovení je protiústavní,
protože jím došlo k porušení principu dělby moci zakotveného
v čl. 2 odst. 1 Ústavy. Tím, že Parlament v zákoně označil
rozvoj a modernizaci konkrétní vodní cesty za veřejný zájem,
nedodržel požadavek obecnosti právního předpisu, aplikoval
neurčitý právní pojem v konkrétním případě a zasáhl tak
do pravomoci svěřené moci výkonné.
Ústavní soud se v řadě svých rozhodnutí opakovaně vyjádřil
k požadavku obecnosti právního předpisu. V nálezu sp. zn.
Pl. 55/2000 konstatoval následující:
„K základním principům materiálního právního státu náleží
maxima všeobecnosti právní regulace (požadavek obecnosti zákona,
resp. obecnosti právních předpisů). Všeobecnost obsahu je
ideálním, typickým a podstatným znakem zákona (resp. i právního
předpisu vůbec), a to ve vztahu k soudním rozsudkům, vládním
a správním aktům. Smyslem rozdělení státní moci na moc zákonodárnou,
výkonnou a soudní je svěření všeobecné a prvotní mocenské
regulace státu zákonodárství, odvozené všeobecné mocenské
regulace a rozhodování o individuálních případech správě
a výlučně jenom rozhodování o individuálních případech
soudnictví. Z uvedeného vymezení definičního znaku pojmu zákona
(resp. právního předpisu) se pak odvíjí pojem zákona (právního
předpisu) v materiálním smyslu, od něhož nutno odlišovat zákony
(právní předpisy) ve smyslu formálním. Jsou-li zákony ve
smyslu formálním akty zákonodárného orgánu, kterými tento
„povoluje, popřípadě schvaluje určitá konkrétní opatření
výkonných orgánů (státní rozpočet, státní smlouvy
apod.)“, přičemž „tradiční nauka se domnívá, že
zákonný orgán v takových případech vydává – ve formě zákonů
– správní akty.“ (F. Weyr, Československé ústavní právo,
Praha 1937, s. 37), podzákonnými právními předpisy ve smyslu
formálním (a nikoli materiálním) jsou pak právní předpisy,
vydávané vládou, ministerstvy a jinými správními orgány,
jež stanovují právní postavení přesně individualizovaných
(označených) subjektů. Jakkoli jsou svou formou pramenem práva
(právním předpisem), svým obsahem jsou tudíž aplikací práva.“
Argumenty pro obecnost právního předpisu analyzoval Ústavní
soud v nálezu sp. zn. Pl. 12/02, ve kterém mj. uvedl:
„V předmětné věci nutno ale tato hlediska vztáhnout na
posouzení zákona, jenž upravuje jedinečný případ, který
tudíž vybočuje i z jednoho ze základních materiálních znaků
pojmu zákon, jímž je obecnost. Připomeňme, že požadavek všeobecnosti
zákona je důležitou součástí principu panství zákona a tím
rovněž právního státu. . Zvláštním argumentem proti zákonům,
týkajícím se jedinečných případů, je princip dělby moci,
čili odčlenění zákonodárné, výkonné a soudní moci v
demokratickém právním státě. Čl. I oddíl 9 Ústavy USA v této
souvislosti stanovil: „Nesmí být vydán žádný zákon,
jehož obsahem by byl soudní rozsudek.“
Ustanovení § 3a zákona o vnitrozemské plavbě stanoví, že
rozvoj a modernizace konkrétně vymezené vodní cesty je ve veřejném
zájmu. Nepochybně tedy upravuje jedinečný případ a schází
mu tak podstatný materiální znak právní normy, jímž je
obecnost. Materiálně se proto nejedná o právní předpis, ale
napadené ustanovení je de facto individuálním právním aktem
(srov. V. Knapp, Teorie práva, Praha, 1995, str. 149-150). Ústavnímu
soudu náleží posoudit, zda tato skutečnost zakládá protiústavnost
napadeného ustanovení.
Jelikož napadené ustanovení bylo do návrhu novely zákona vloženo
pozměňovacím návrhem až v průběhu projednání návrhu
Poslaneckou sněmovnou, neexistuje k němu důvodová zpráva a
jeho konkrétní účel a cíl lze pouze odhadovat. Je nicméně
zjevné, že napadené ustanovení sleduje ulehčení rozvoje a
modernizace konkrétně vymezené vodní cesty. Prokázání veřejného
zájmu je přitom nezbytné v případě vyvlastnění či nuceného
omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny a na
ně navazujícího ustanovení § 108 zákona č. 50/1976 Sb.,
stavebního zákona, ve znění pozdějších předpisů. S
ohledem na původní znění napadeného ustanovení je rovněž
dále vhodné citovat ustanovení § 43 zákona č. 114/1992 Sb.,
o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů:
„Výjimky ze zákazu ve zvláště chráněných územích
podle § 16, § 26, § 29, § 34, § 35 odst. 2, § 36 odst. 2,
§ 45h a § 45i v případech, kdy veřejný zájem výrazně převažuje
nad zájmem ochrany přírody, povoluje v každém jednotlivém případě
svým rozhodnutím vláda“.
Napadené ustanovení § 3a zákona o vnitrozemské plavbě tedy
vylučuje, aby správní orgán ve správním řízení zjišťoval
veřejný zájem na rozvoji a modernizaci předmětné vodní
cesty, neboť ten je již určen samotným zákonem. Takovéto řešení,
tj. deklarování veřejného zájmu v konkrétně určené věci
zákonem, pokládá Ústavní soud za protiústavní.
Otázkou veřejného zájmu se Ústavní soud zabýval např. v nálezu
sp. zn. I. ÚS 198/95, ve kterém mj. uvedl:
„Nelze totiž přehlédnout, že ne každý kolektivní zájem
lze označit jako veřejný zájem společnosti na zachování
neoprávněné stavby. V této souvislosti je možno dovodit, že
pojem „veřejný zájem“ je třeba chápat jako takový
zájem, který by bylo možno označit za obecný či obecně
prospěšný zájem. Otázkou obecného zájmu se zabývá např.
F. A. Hayek v publikaci „Právo, zákonodárství a
svoboda“, II. díl, (vydala ACADEMIA Praha, 1991), na straně
14. Autor uvádí, že „často se mylně naznačuje, že všechny
kolektivní zájmy jsou obecnými zájmy společnosti; avšak v
mnoha případech může být uspokojování kolektivních zájmů
jistých skupin s obecnými zájmy společnosti v naprostém
rozporu. Celé dějiny vývoje demokratických institucí jsou dějinami
boje za to, aby se jednotlivým skupinám zabránilo ve zneužití
vlády ve prospěch kolektivních zájmů těchto skupin.“
Je proto nutné, aby k omezení vlastnických práv docházelo
jen po pečlivém zvážení základní podmínky, zda je omezení
nutné ve veřejném zájmu.“
Veřejný zájem v konkrétní věci je zjišťován v průběhu
správního řízení na základě poměřování nejrůznějších
partikulárních zájmů, po zvážení všech rozporů a připomínek.
Z odůvodnění rozhodnutí, jehož ústředním bodem je otázka
existence veřejného zájmu, pak musí zřetelně vyplynout, proč
veřejný zájem převážil nad řadou soukromých, partikulárních
zájmů. Veřejný zájem je třeba nalézt v procesu rozhodování
o určité otázce (typicky např. o vyvlastňování) a nelze
jej v konkrétní věci a priori stanovit. Z těchto důvodů je
zjišťování veřejného zájmu v konkrétním případě
typicky pravomocí moci výkonné a nikoliv zákonodárné.
Z napadeného ustanovení zákona nelze zjistit, z jakých důvodů
zákonodárce přiznal rozvoji a modernizaci konkrétně vymezené
vodní cesty status veřejného zájmu, zda zjišťoval případné
protichůdné zájmy a jak se s jejich existencí vyrovnal. Je
ostatně zřejmé, že tyto okolnosti ani zjistit nelze, neboť zákonodárný
proces není vybaven prostředky pro posuzování individuálních
případů se všemi jejich souvislostmi a důsledky.
Vztahem mezi mocí výkonnou a zákonodárnou se zabýval Ústavní
soud v nálezu sp. zn. Pl. 1/2000, ve kterém uvedl:
„Tento systém (pozn. národních výborů) byl nahrazen právním
státem, založeným na dělbě státních mocí: zákonodárné,
výkonné a soudní, v němž Parlament České republiky, tvořený
Poslaneckou sněmovnou a Senátem, má jen moc zákonodárnou a
jakoukoli výkonnou, příp. soudní pravomoc postrádá. Jediná
výkonná pravomoc Poslanecké sněmovny spočívá v možnosti
disciplinárně stíhat své členy a rozhodovat o souhlasu s
jejich trestním stíháním; dále ještě vykonává nezákonodárné
funkce, spočívající v možnosti zřídit vyšetřovací
komisi pro vyšetřování věcí veřejného zájmu a možnost
interpelovat vládu a její členy. Nesmí tedy Poslanecká sněmovna
jakkoli do moci výkonné a do samosprávy zasahovat, s výjimkou
podnětu, resp. doporučení apod.“
Napadeným ustanovením došlo nejen k zásahu moci zákonodárné
do moci výkonné, ale bylo jím omezeno rovněž právo na soudní
přezkum. Případná správní rozhodnutí (např. o vyvlastnění),
učiněná v souvislosti s výstavbou a modernizací předmětné
vodní cesty, budou sice přezkoumatelná soudem v rámci správního
soudnictví, ale z tohoto přezkumu bude vyloučena otázka
existence veřejného zájmu, neboť ten je již stanoven zákonem,
kterým jsou obecné soudy podle článku 95 odst. 1 Ústavy vázány.
V případě neexistence napadeného ustanovení by obecné soudy
mohly přezkoumávat, zda správní orgány při aplikaci neurčitého
právního pojmu „veřejný zájem“ v konkrétní
situaci nepřekročily zákonem stanovené meze správního uvážení
(srov. § 78 odst. 1 s.ř.s.); to však napadená právní úprava
de facto vylučuje.
Otázkou vyloučení soudního přezkumu v případě individuální
právní regulace se zabýval Ústavní soud v nálezu sp. zn.
Pl. ÚS 40/02, ve kterém mj. uvedl:
„Individuální regulaci obsaženou v právním předpisu,
zbavující adresáty možnosti soudního přezkumu naplnění
obecných podmínek normativní úpravy u konkrétního subjektu,
jíž schází transparentní a akceptovatelné odůvodnění ve
vztahu k možnosti regulace obecné, nutno tudíž považovat za
rozpornou s principem právního státu (čl. 1 Ústavy), jemuž
je imanentní dělba moci a soudní ochrana právům (čl. 81, čl.
90 Ústavy).“
Přestože napadeným ustanovením není soudní přezkum zcela
vyloučen, je jeho omezení natolik závažné, že závěry
vyslovené v citovaném nálezu plně dopadají i na posuzovaný
případ.
Vzhledem k výše uvedeným argumentům má Ústavní soud zato,
že napadené ustanovení § 3a zákona o vnitrozemské plavbě
je neslučitelné s principy právního státu, zejména s
principem dělby moci, a je v rozporu s čl. 1, čl. 2 odst. 1 a
3, čl. 81 a čl. 90 Ústavy a rovněž čl. 36 Listiny. Z
pohledu naznačených ústavních kautel jeví se proto návrh na
zrušení ustanovení § 3a zákona o vnitrozemské plavbě důvodným.
Proto Ústavní soud ustanovení § 3a zákona o vnitrozemské
plavbě podle ustanovení § 70 odst. 1 zákona o Ústavním
soudu zrušil.
S ohledem na tyto důvody, které vedly ke zrušení napadeného
ustanovení zákona, se Ústavní soud již blíže nezabýval
dalšími námitkami ve vztahu k porušení Bernské úmluvy,
které návrh obsahoval.
Projednávaná právní problematika i všechny skutkové
okolnosti případu byly dostatečně zřejmy z listinných
podkladů. Protože se od ústního jednání nedalo očekávat
další objasnění věci, Ústavní soud od něj se souhlasem účastníků
upustil podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Předseda Ústavního soudu:
JUDr. Rychetský v. r.