Suez/Praha 15. listopadu (ČTK)
Zásadní význam pro cestování i obchod mezi Evropou a Asií mělo vybudování Suezského průplavu v Egyptě. Průplav o délce 163 kilometrů je hranicí mezi Asií a Afrikou a otevřel Evropě Asii. Umožňuje totiž lodím cestovat ze Středozemního do Rudého moře (a naopak) bez obeplouvání Afriky, čímž zkracuje cestu asi o 8900 kilometrů. V úterý 17. listopadu uplyne 140 let od slavnostního otevření průplavu.
Při oslavách otevření v roce 1869 kotvilo ve středozemním Port Saídu 48 lodí a tato flotila se pak plavila průplavem. Na první lodi jela jako čestný host francouzská císařovna Evženie, oslav se zúčastnil i rakouský císař, nizozemský kníže a kněžna, pruský a anglický následník trůnu a řada dalších hlav států a šéfů vlád. Po celé Evropě se tehdy uznale hovořilo o geniálním muži, francouzském inženýrovi Ferdinandu Lessepsovi, který dokončil největší stavbu, jakou kdy člověk uskutečnil od dob faraónů. Stavba tehdy symbolizovala vítězství techniky nad přírodou. S otevřením průplavu je často spojována opera Aida italského skladatele Giuseppe Verdiho. Ten ale toto drama lásky egyptského vojevůdce Radama a otrokyně Aidy, která je ve skutečnosti dcerou etiopského krále Amonasra, začal psát až po otevření Suezu a premiéra se konala v roce 1871 při příležitosti otevření italského divadla v Káhiře.
Ačkoli se myšlenkou spojit průplavem obě moře zabývali již egyptští faraoni, realizován byl až v 19. století. Nyní průplavem, který byl několikrát v ohnisku izraelsko-arabských konfliktů, propluje ročně asi 20.000 lodí. Význam průplavu ale klesá, protože je příliš úzký a mělký pro moderní supertankery, které stále objíždějí Afriku starou cestou kolem mysu Dobré naděje. Nyní jím projde asi osm procent globálního námořního obchodu ročně, zatímco v 60. letech 20. století to bylo 15 procent. To poznamenala mimo jiné i výstavba obřích supertankerů a nových ropovodů.
Průplav je maximálně 12 metrů hluboký a v nejužším místě měří 60 metrů. Samotný průplav měří 163 kilometrů, vodní cesta pak 192 kilometrů. Dnešní lodě ho zdolají za 11 až 16 hodin. Lodě jedou tak dlouho, protože jejich rychlost je omezena na osm námořních uzlů. A to proto, aby vlny od lodí nenarušovaly břehy průplavu.
Průplav nemá žádná zdymadla, protože zde není rozdíl mezi hladinami moří. Průplav rozděluje na severní a jižní část slané Velké hořké jezero, přičemž mořská voda ze Středozemního i Rudého moře teče volně do jezera, kde nahrazuje vodu, která se vypařila. Jezero také funguje jako vyrovnávací nádrž redukující následky přílivových proudů v obou mořích.
Do průplavu mohou vplout lodě o výtlaku až 150.000 tun široké až 16 metrů. Do roku 2010 se plánuje rozšíření, které by mělo umožnit plavbu lodím o šířce až 22 metrů. Nyní musí některé kontejnerové lodě kvůli ponoru část nákladu před vplutím do průplavu vyložit. Ta se potom na druhý konec kanálu přepraví železnicí a poté je opět naložena.
Provoz v průplavu funguje tak, že dopoledne plují lodě směrem do Středozemního moře, odpoledne opačným směrem. Na sever proudí zejména ropa z arabských států, na jih průmyslové výrobky z Evropy a Severní Ameriky. Suezský průplav patří Egyptu a je pro tuto zemi důležitým příjmem financí do státní pokladny.
Předchůdce nynějšího průplavu vznikl již ve 13. století před naším letopočtem, když Egypťané propojili Rudé moře a deltu řeky Nil. Nebylo to však dobré řešení, protože delta Nilu byla zanášena sedimenty. Průplav časem zanikl, později byl několikrát obnoven. O prokopání průplavu se zajímal i francouzský císař Napoleon Bonaparte při svém egyptském tažení. Nechal vypracovat studii, ta však (v rozporu se skutečností) ukázala, že hladiny obou moří se liší o deset metrů. Proto od záměru ustoupil.
Později projekt zaujal francouzského inženýra a diplomata Ferdinanda Lessepse. V roce 1856 se stal konzulem v Káhiře, kde téhož roku získal koncesi na stavbu průplavu od egyptského místokrále Saída Paši. Nadšený Francouz, který mezitím přesvědčil všechny investory kromě Britů, se dal do práce. První projekt inženýrů Linanta a Mougela Beyových byl v roce 1856 předložen kolegiu odborníků. S přípravami kanálu zdatně pomáhal i stavitel Alois Negrelli, kterého proslavil pražský viadukt. Samotné stavby (byl jmenován přednostou technického vedení) se však Negrelli již neúčastnil – zemřel zhruba půl roku před začátkem stavby.
Slavnostní výkop v Suezu obstaral 25. dubna 1859 samotný Lesseps s krumpáčem v ruce. Většinu stavebních prací prováděli egyptští vesničané. A více než deset let nato, po zvládnutí mnoha komplikací (rozpočet byl více než dvojnásobně překročen), byla stavba dokončena.
Po britské vojenské okupaci Egypta v roce 1882 se průplav dostal pod faktickou kontrolu Londýna. Podle mezinárodní konvence podepsané roku 1888 v Istanbulu byl průplav vyhlášen jako „svobodný a otevřený“ lodím všech států za míru i války, zakazující militarizaci celého přilehlého pásma.
Britové průplavu v podstatě vládli až do roku 1951, kdy jim Egypt vypověděl smlouvu o správě kanálu. V červenci 1956 egyptský prezident Gamál Abdan Násir průplav, jehož akcie se nacházely v rukách britských a francouzských investorů, znárodnil, což vedlo na podzim 1956 k několik týdnů trvající Suezské krizi, kdy Británie, Francie a Izrael zaútočily na Egypt. Krize skončila v listopadu 1956 a v dubnu 1957 byl průplav znovu otevřen za asistence OSN. V roce 1962 byli všichni původní majitelé akcií průplavu vyplaceni Egyptem.
Ještě jednou pak byl kanál zavřen, a to na plných osm let, po takzvané šestidenní arabsko-izraelské válce v červnu 1967. Tehdy zůstalo v průplavu uvězněno 14 lodí ve Velkém hořkém jezeře až do jeho opětného otevření v červnu 1975. Tyto lodě jsou známé jako Žlutá flotila, protože jejich paluby brzo pokryl pouštní písek.
Robert Míka