Voda ve vodním toku je v souladu s úpravou zákona o vodách vodu povrchovou, která je svou povahou věcí nezpůsobilou být předmětem vlastnického práva. Důvodem je skutečnost, že povrchová voda není způsobilým předmětem občanskoprávních vztahů s ohledem na její neovladatelnost. Tato neovladatelnost je způsobena tím, že povrchové vody (u vodních toků zejména) jsou živlem, jenž je součástí přírodního koloběhu vody a podržují si tento charakter až do doby, než jsou z tohoto koloběhu odebrány nebo jinak vyloučeny. Přitom ovladatelnost je neopominutelnou podmínkou vlastnického práva.
Povrchové vody proto nemohou být součástí ani příslušenstvím pozemků, na nichž se nalézají a vlastnictví pozemku, jenž tvoří korytu vodního toku, neodvozuje jakékoli právo vlastníka k vodám vodního toku. Práva k povrchovým a podzemním vodám upravuje proto speciální zákon – vodní zákon, který dispozici s těmito vodami vyhrazuje státu.
Zákon č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů, je založen na principu obecného (svobodného) užívání povrchových vod k plavbě (vody přirozeně se vyskytující na zemském povrchu) ve smyslu § 7 odst. 1 vodního zákona. Toto ustanovení výslovně uvádí, že k užívání povrchových vod k plavbě není třeba povolení vodoprávního úřadu.
Plavbou ve smyslu zákona 114/1995 Sb., o vnitrozemské plavbě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“), je přitom i stání plavidla na vodní cestě. Tento závěr vyplývá z dikce zákona, do jehož předmětu právní úpravy (§ 1) spadá úprava podmínek provozování plavby na vnitrozemských vodních cestách (plavbou se rozumí provozování plavidla na vodní cestě – § 2 odst. 2), kdy například § 23 odst. 2 zákona stanoví pro plavidla, která podléhají evidenci v plavebním rejstříku a která nemají platné osvědčení plavidla, že mohou být na vodní cestě umístěna pouze na dobu určitou na základě povolení plavebního úřadu, § 6 odst. 1 zákona upravuje stání plavidel v přístavu a § 7 odst. 2 prováděcí vyhlášky č. 222/1995 Sb. přímo stání plavidel na vývazišti či kotvišti.
Podle § 2 zákona jsou vnitrozemskými vodními cestami vodní toky a jiné vodní plochy, na kterých je možno provozovat plavbu, přičemž vodní toky jsou podle § 43 vodního zákona povrchové vody tekoucí vlastním spádem v korytě trvale nebo po převažující část roku, a to včetně vod v nich uměle vzdutých. Součástí vodních toků jsou i vody ve slepých ramenech.
Výše uvedený princip obecného užívání povrchových vod k plavbě zahrnuje i bezplatné užívání povrchových vod k plavbě, respektive bezplatné provozování plavby na vodních cestách včetně bezplatného stání na těchto vodních cestách. Vzhledem ke skutečnosti, že vodní část přístavů je součástí vodní cesty, platí princip bezplatného užívání i pro stání plavidla na povrchových vodách ve vodní části přístavu. Tento princip odpovídá ústavní zásadě, že nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Zásada bezplatnosti užívání povrchových vod k plavbě by mohla být prolomena pouze zvláštní zákonnou úpravou.
S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že žádný právní subjekt není oprávněn vybírat jakékoliv plnění za užití povrchových vod k plavbě (včetně stání plavidla) ve vodní části přístavu.
V Praze dne 31.5.2005
Upozornění : Jednoznačný a závazný právní výklad přípustnosti výběru přístavních poplatků může podat jedině soud.