Moskva/Praha 3. prosince (ČTK) – Po objevu nového zdroje energie se v 50. letech 20. století vyrojilo plno nápadů, jak by se daly atomové reaktory používat. Techničtí snílci přicházeli s vizemi jádrem poháněných vlaků, letadel či dokonce obyčejných automobilů. Nic z toho se ale nesplnilo a jediným dopravním prostředkem, používajícím jadernou energii, jsou dnes lodě.
Necelé dva roky předtím, než 5. srpna 1956 v loděnicích v tehdejším Leningradu položili kýl pozdějšího Lenina, vstoupilo do služby u amerického námořnictva vůbec první plavidlo poháněné jadernou energií. Byla to ponorka Nautilus – právě pro utajené putování pod mořskou hladinou se jaderný reaktor hodil nejvíc. Potřeba udržovat volné vodní cesty na dálném severu pak vedla Sovětský svaz k myšlence použít atomovou energii i pro civilní loď. Lenin byl přitom spuštěn na vodu jen čtvrt roku po první sovětské jaderné ponorce.
Do služby vstoupilo 134 metrů dlouhé plavidlo v roce 1959 a se třemi reaktory OK-150 o celkovém výkonu 270 megawattů dokázal Lenin vyvinout rychlost 18 uzlů (zhruba 33 km/h). Mnohem důležitější než rychlost ale byla schopnost lodi obstát v podmínkách ledového oceánu. A během téměř tří desítek let služby lodi se ukázalo, že atomový ledoborec se pro prorážení ledových polí dalekého severu hodí. Ani provoz Lenina se ale neobešel bez problémů – včetně těch, jež postihly pohonné ústrojí.
Tyto závady ale sovětská propaganda zamlčela a na veřejnost se dostaly až po pádu komunismu v SSSR. První nehoda se stala v únoru 1965, kdy se během odstávky reaktoru kvůli výměně paliva roztavily, zdeformovaly a vzpříčily některé palivové články. O dva roky později postihla závada chladící systém a kvůli úniku bylo tehdy nutné rozbít ochranný obal reaktoru. Poškození bylo tak vážné, že loď dostala nové rektory – dva místo původních tří. Byl to stejný typ jako na novějších ledoborcích, který zároveň přinesl i zvýšení výkonu zhruba o pětinu.
Lenin sloužil na severních mořských cestách až do roku 1989, důvodem vyřazení ale nebylo stáří pohonného ústrojí. Loď si totiž během let při prorážení ker obrousila trup nad bezpečnou míru a oprava by se nevyplatila. V posledních letech se pak několikrát objevila informace o tom, že by se Lenin měl stát plovoucím muzeem. Už v době jeho vyřazení brázdily hladinu tři Leninovi nástupci, ledoborce třídy Arktika – první byl na vodu spuštěn v roce 1975. Dnes jich je ve službě pět, nejnovější, pojmenovaný „50 let vítězství“, byl dokončen letos.
Atomové ledoborce jsou (až na jedinou výjimku) dnes jedinými civilními plavidly poháněnými atomovým rektorem. Onou výjimkou je ruská loď Sevmorput (Severní mořská cesta), která brázdila severní pobřeží Ruska od roku 1989. Nyní je ale zpět v loděnici, kde jí přestavují na loď určenou k těžbě ropy. Obchodní lodě poháněné atomem postavili i v USA, Německu a Japonsku, žádné ze tří plavidel ale nebylo úspěšné.
Loď Savannah vznikla na popud americké vlády a na vodu byla spuštěna v březnu 1962. Mohla přepravit sto pasažérů v luxusních kajutách, její nákladový prostor ale byl příliš malý a obtížně přístupný. Ze služby byla vyřazena jako neekonomická po deseti letech. Německý Otto Hahn strávil ve službě jen o rok déle, v roce 1979 dostal dieselové motory a nyní pluje pod liberijskou vlajkou. Japonská loď Mutsu, spuštěná na vodu v roce 1990 po 25 letech stavby, se nikdy nedostala do komerčního provozu.
Světové oceány dnes sice kromě ledoborců brázdí desítky lodí poháněných jadernými reaktory, jsou to ale všechno vojenská plavidla. Kromě ponorek jsou to například letadlové lodě – ať už americké či francouzský Charles de Gaulle – nebo několik amerických a ruských křižníků.
Pavel Lukáš rmi