Žebříček

Konečně jsem s dostal k tomu, abych sepsal zážitky z letošní květnové dovolené v HR s naším Coasterem. Tentokrát nebudu řešit finance. Utratili jsme mnohem víc peněz pro svou nenajedenost a pohodlnost, nežli bylo nutné. Dalo by se to pořídit za mnohem méně, kór když v květnu vycházela nafta v přepočtu pod 30Kč na litr a benzín něco málo přes třicet. Jsme ale strašně rozežraný a i když v lodi máme jídla dost, neodoláme nabídkám restaurací a celá naše dovolená se tak stává v podstatě přejezdy mezi místy kde si dáme oběd a pak večeři. Takže z Prahy jsme vyjížděli v sobotu předposlední týden května asi v půl jedenácté. Držíme se osvědčeného plánu a někdy okolo půlnoci jsme zastavili na odpočívadle Jasenice za tunelem Sveti rok, tedy pár kilometrů pře sjezdem na Biograd na moru. Dvě Karlovačka z benzínky a nějaké ty slané brambůrky mi pomohly přeprat rozjitřenost z mnohahodinového řízení a přidat se tak k manželce, která tou dobou už jen s napůl otevřenýma očima rozložila spaní v lodi, nachystala peřiny a pyžama, abychom pak během chvilky usnuli a poklidně spali až do sedmi hodin ráno. Po probuzení toaleta u benzínky čistá, nikde nikdo. Zdánlivá maličkost, ale pro pohodu cestování zásadně důležitá okolnost. Snídaně u benzínky, kafe a jedinečný višňový štrůdl už se stal na našich jarních výjezdech tradicí, bez které by to nebylo ono. Sotva se nám rozehřál motor našeho nového tahouna Rextona, už jsme odbočovali na ten Biograd na moru a krátce na to na Sveti Filipi i Jakovi, kde jsme plánovali spustit loď a zaparkovat auto s přívěsem. U poslední benzínky jsme natankovali plnou nádrž lodě za litrovou cenu o třetinu levnější, nežli v ČR. Na místě jsme zaplatili za spuštění lodě a zaparkování auta a přívěsu, doplnili jsme vodu , loď jsme spustili a krátce po poledni jsme vyrazili na moře směrem k ostrovu Ugljan. Máme tam oblíbené městečko Kukljica s osvědčenou restaurací Udjica. Cestou jsme se trochu vykoupali ve vodě 19st a brzy odpoledne zaparkovali v Kukljici přímo u restaurace Udjica. Loď jsme nechali otevřeno a šli na procházku městečkem. Asi za 20 minut začalo pršet. Říkali jsme si“ „To za pár minut přejde jako vždycky“. Prdlajs. Déšť přešel v bouřku, my seděli hodinu v cukrárně, zatímco lilo a lilo a lilo a my měli na druhém konci městečka nezaplachtovanou loď. Po příchodu k lodi jsme vyždímali co bylo na palubě, rozvinuli kempovací zastřešení, zapnuli topení a sušili a sušili ,….. No zas tak moc jsme to neřešili, bylo 7 hodin a čas zajít na večeři, která pak byla prostě perfektní. Moje první ligně na žáru tohoto roku, z mnoha, které budou následovat. Já je prostě miluju (samozřejmě až po svojí manželce). Ráno příjemná snídaně na lodi, kafíčko, místní bílý chleba s máslem a domácí marmeládou ….. Pak jsme vyrazili do Preko, kde by měl být kapitanát, abychom zaplatily nezbytný poplatek. Uvázání na návětrném městském mole proběhlo celkem v klidu, prostě už to umíme. Vzhledem k tomu, že jsme se cestou zase ráchali ve vodě, bylo vyřízení administrativy na kapitanátu hotové až po poledni a tak jsme se stavili na pizzu v restauraci na nábřeží. Byla moc dobrá. Pak jsme ještě v nějaké boční uličce nakoupili léky na manželčinu virózu, která se ji zrovna začala vnucovat. Dnešním cílem bylo městečko Sali na ostrově Dugi otok. Měli jsme na to celé odpoledne, ale černá bouřková mračna blížící se od Biogradu na moru nás donutila přesunout páku plynu výrazně dopředu a nás s lodí pak objetím ostrova Ugljan proti směru hodinových ručiček přemístit mezi ostrovy Ugljan, Otok Iž a Dugi otok s dojezdem do Sali. Nebuďte líný a koukněte na to na mapě: Mapy Google V Sali jsme se blížili k městskému molu. Lučki uprava tam zrovna rovnal nějakou plachetnici na můring a nám ukázal, ať jedeme na protější břech. Tak jsme tam jeli, někdo nám tam pomohl zvednout můring a uvázat loď. Zkasírovat nás nikdo nepřišel. Večeře ve vyhlášené konobě v úzké uličce vedle přístavu byla drahá, ale dokonalá. Další den byl v plánu park Telaščica a slané jezero, kde se zaručeně točil Vinetů a kde jsme se chtěli vykoupat a přespat. Ráno tedy snídaně z vlastních zdrojů v panoramatu přístavu, pak složení kempovací plachty a hurá na moře. Dojeli jsme hluboko do zátoky Telaščica. Byl tam klid a voda až 23 stupňů. Koupačka, Relax, oběd z vlastních zdrojů, sex. Prostě neuvěřitelná pohoda. V podvečer jsme zajeli k tomu slanému jezeru. Nikdo už tam nebyl, koupali jsme se tam úplně sami a mělo to snad 24 stupňů. Večer večeře v restauraci, já zase Ligně, manželka Janjetinu, bylo to moc dobrý. Za vstup do národního parku nás nikdo nezkasíroval, ráno jsme posnídali a vyrazili dál. Cílem byl Primošten. Opět nebuďte líný a kouknete na mapu. Není to úplně blízko. Bylo ale slušné počasí, takže většinu dne jsme strávili v odlehlé zátoce na ostrově Kaprije. Relax, pohoda, koupání, oběd ….. Večer pak příjezd do Primoštenu. Uvázání u mola na východní straně historického centra. Nikdo nezkasíroval, večeře v blízké restauraci dobrá, večerní procházka městem, zmrzlina …. Další den bylo v plánu jet do Šibeniku a proti proudu řeky až do Skradinu a pak na vodopády Krka. Kdysi jsme tam byli autem, ale bylo to slabé, teklo málo vody. Cesta byla zdlouhavá kvůli rychlostnímu omezení na řece. Do Skradinu jsme dorazili až krátce po obědě. Lučki uprava nás nasměroval na nějaké vedlejší molo, Uvázali jsme se, nikdo nás nezkasíroval. V kanceláři parku jsme zakoupili vstupenky na vodopády, vyčekali si hodinu na úmorném slunci na lodní pendl k vodopádům a pak už si užívali neobvyklého zážitku z vodopádů, které vzhledem k nedávným intenzivním dešťům byly naprosto kolosální. Do Vodice, kde jsme plánovali ten den přespat, jsme pak dorazili až se setměním. Lučki uprava podal můring, nabídnul vodu a elektřinu a zkasíroval 25EUR. Večer jsme prošli město a nechali si poradit dobrou restauraci. Manželka měla perfektního tuňáka, já T-bone steak. Nehorázně drahé, ale výborné! Ráno už to byl předposlední den. Po obvyklé snídani jsme vyrazili směrem k oblíbené Kukljici na ostrově Ugljan. Vzali jsme to podél západní strany ostrova Murter a Pašman. Foukalo to od severu, potřebovali jsme se schovat do závětří. Blízko průlivu Ždrelac jsme si udělali oběd, koupačku a odpočinek. Byla asi polovina odpoledne, já seděl v lodi a myslel na to, jak se nám to krátí. Šimrání okolo žaludku bylo stále silnější až se stalo naléhavým. Nejdřív jsem to považoval za stres, že ty krásné dny tady končí a nepřikládal tomu váhu. Pak mě to ale najednou přinutilo se rychle zvednout a řešit to na zádi vedle motoru. „Ježišmarjá, přeci jsem si po 17-ti sezónách na moři nepořídil mořskou nemoc?“ Pak se to uklidnilo, aby to po pár ujetých kilometrech udeřilo s dvojnásobnou silou. Urychleně jsme se s nezbytnými zastávkami přemístili do Kukljice, kde jsem z posledních sil uvázal loď a přemístil se na lavičku do stínu stromů, kde jsem pak několik hodin spal, když jsem zrovna nezvracel do moře. To už jsem nemyslel na mořskou nemoc, ale na kuřecí tortillu, kterou jsem si dal předchozí den u stánku ve Skradinu při čekání na pendl na vodopády Krka. Později večer jsem si místo vysněné a plánované opulentní večeře posledního dne dal jen rybí vývar, abych do sebe dostal trochu energie. Pak jsem usnul v lodi, aby nás asi za hodinu probudilo nesnesitelné houpání. Přišel nějaký blbý vítr foukající do přístavu a naše loď se kolíbala ze stran na stranu snad 20 stupňů a pořád dokola. Většinu noci jsme strávili na lavičce u lodě. Já vzhledem ke svému totálnímu vyčerpání docela spal, manžela tam prý krmila místní kočky granulema, které má vždycky v HR s sebou. Místo ranní snídaně jsme nakoupili banány a vyrazili k autu naložit loď. Ani si moc nepamatuju jak to proběhlo, energie mim stačila sotva na provedení nezbytného, ale už ne na zapamatování co se odehrálo. Později večer jsme se nějak ocitli pře Vídní, kde manželka zase vyndala pyžama a peřiny a já nabral síly hlubokým spánkem a následnou snídaní dalšího banánu. Domů jsme dorazili v neděli před obědem. Už se nemůžeme dočkat, až příští rok vyrazíme s lodí v květnu na týden do HR.